Druhé kolo: Bez dechu

Ležela jsem tam jen vteřinu, než se ve mně znovu probudila ta dravá energie. Nehodlala jsem čekat, až se vydýchá. Jestli mě v prvním kole „zabil“ svou kontrolou, teď přišel čas na mou pomstu. Vyšvihla jsem se z matrace dřív, než stačil zareagovat, a strhla jsem ho zpátky na postel s takovou silou, až to pod námi zapraskalo.
​„Moje řada,“ zavrčela jsem mu do obličeje.
​Už žádné hraní na poslušnou holku. Přitiskla jsem mu koleno na hrudník, abych ho znehybnila, a zaryla jsem mu nehty do ramen. Cítila jsem, jak se jeho svaly napínají, jak se snaží znovu převzít moc, ale tentokrát jsem byla rychlejší. Byla jsem jako zvíře, co konečně uteklo z klece.
​Vzduch v pokoji byl horký a těžký, nasycený pachem kůže a touhy, která už hraničila s agresí. Naše těla do sebe narážela s tupými ranami. Nebylo v tom nic ladného – bylo to syrové, živočišné, plné zubů a drápů. Když mě kousl do ramene, abych ho pustila, jen jsem se uchechtla. Ta bolest byla jen palivo.
​„Zabiju tě dvakrát, pamatuješ?“ vydechla jsem mu u úst a pak jsem ho umlčela polibkem, který chutnal po železe.
​Každý pohyb byl teď tvrdší. Když mě nakonec znovu přetočil a přitlačil obličejem do polštáře, cítila jsem tu jeho živočišnou sílu, která se už neovládala. Už to nebyl ten klidný hráč z baru. Byl to predátor, který ztratil trpělivost. Tlak jeho rukou na mých bocích mi nechával modřiny, ale já jsem se jen víc prohýbala v zádech a provokovala ho každým výdechem.
​Byl to boj o každý centimetr kůže, o každé nadechnutí. Svět se smrskl na tenhle okamžik, na tenhle rytmus, který byl rychlejší a brutálnější než cokoli předtím. Moje tělo hořelo, každý dotek bolel a zároveň mě nutil chtít víc.
​Když to konečně skončilo – v explozi, která mi zatemnila oči – zůstali jsme tam oba jen ležet, neschopní pohybu, propojení potem a totálním vyčerpáním. Ten tlukot srdce, co mi duněl v uších, nebyl jen můj. Byl to tlukot nás obou.
​Otočila jsem se na bok a podívala se na něj v tom modravém světle neonu. Byl rozbitý, stejně jako já.
​„Tak co,“ hlesla jsem chraplavým hlasem, zatímco jsem cítila, jak se mi třesou ruce. „Kdo z nás teď zůstal naživu?“
​Podíval se na mě, oči černé jako noc, a jen pomalu natáhl ruku, aby mě chytil za krk a přitáhl si mě k sobě. „Nikdo. Ale sakra, stálo to za to.“
​