Zrcadlení-část ll. Rituál

Byla nahá, klečela na podlaze, tváří k zrcadlu, záda rovná, oči sklopené. Ticho v místnosti bylo napjaté, jako struna připravená k prasknutí. Cítila ho za sebou – neviděla ho, ale jeho přítomnost jí vibrovala mezi lopatkami. Ten chladný klid, v němž se skrývala hrozba i rozkoš.
„Roztáhni nohy víc.“
Poslechla. Žádné rozumy, žádné námitky. Jen dech, který se zrychlil.
Pak uslyšela zvuk. Kožený pásek, jak sklouzl z jeho ruky a svižně se napnul v prstech. Čekala.
První rána padla na vnitřní stranu stehna. Ne prudce – jen aby připomněla: patříš mě
Její tělo cuklo.
Další rána – přes zadeček. Tentokrát důraznější, donutila ji stisknout zuby.
Třetí rána – přes druhé stehno. Mezi údery se dotýkal těch samých míst – prstem, dlaní, rty.
„Počítej.“
„Jedna,“ vydechla. Pak „dvě… tři… čtyři…“
U sedmé už se jí hlas chvěl. Mezi devítkou a desítkou byla hranice. A právě tam ji přitáhl.
Po posledním úderu si klekl za ni. Prsty zaryté do jejích boků, rty těsně u ucha.
„Teď jsi připravená.“
Zvedl ji, přesunul na lavici, ruce jí spoutal za hlavou, kotníky připoutal k nohám lavice. Tělo napjaté, otevřené. Nahá kůže se lepila na chladný dřevěný povrch, vlhkost mezi stehny už nestydatě zvala.
Nečekal. Vnikl do ní rázně, hluboko. Zasténala, ale nepohnula se. Byla cvičená. Věděla, že její rozkoš přichází teprve tehdy, když se jí dovolí. Když si ji vyprosí. Vzdechla. Pak znovu. Až začala prosit.
„Smím?“ šeptla.
Zastavil se. V očích měl železo, v těle bouři.
„Ne.“
Trhla sebou. Frustrace, zrychlený dech, tělo na okraji – a přesto ještě zadrženo. Pak se odtáhl. A ona zůstala – vlhká, rozechvělá, roztažená.
„Za trest tě přivážu k lůžku. A nechám tě čekat.“
Položil ji na postel, ruce znovu spoutal, ale tentokrát jí zavázal oči. Tma. Nevěděla, kdy přijde. Jak. Kde. Ale cítila jeho doteky. Rty na klíční kosti. Bič na bříšku. Prst vklouzávající dovnitř. A pak ticho.
Znovu hlas: „Počítej pulzy. Deset. A při desátém můžeš.“
Ovládání rozkoše. To bylo to pravé ponížení. A zároveň výsada. Být tak hluboce svá a přesto mu odevzdat právo rozhodnout.
A pak přišlo finále. Poslední průnik. Dlouhý. Pomalý, s autoritou. Dovolil jí přijít na samý vrchol, když už se třásla, slzy jí stékaly po tváři a tělo se chvělo touhou i vděčností.

Později ležela v jeho náručí. Rozvázaná, utřená, přikrytá dekou. Jeho prsty jí přejížděly po zádech, ne už jako pán, ale jako někdo, kdo ví, že její odevzdání bylo dar. A že každý rituál končí tichým pokojem.
„Dnes jsi byla statečná,“ zašeptal.
,,Děkuji, můj Pane"
Usmála se a vnímala ten klid, hrdost a hlubokou ženskou sílu.