Brazilka

V místnosti bylo přítmí. Jen lampička v rohu kreslila měkké stíny po stěnách a ve vzduchu viselo ticho, které bylo napjaté jako struna.
Ležela na zádech a cítila jeho přítomnost nad sebou.
Byl velký, pevný, jistý. Ten typ muže, který nemusel nic říkat, aby bylo jasné, že drží prostor.
Jeho ruce spočívaly na tvých bocích a jeho pohyb byl pomalý, soustředěný. Nešlo o spěch. Spíš o rytmus, který postupně rozechvíval celé tělo.
Před tebou stála ona.


Brazilka.


Krásná tak, až to skoro bolelo. Tmavá pleť, dlouhé vlasy, plné rty a tělo, které mělo všechno, co si člověk představí pod slovem dokonalé.
Ale zároveň z ní vyzařovala zvláštní síla — něco mezi ženou a dravou energií, která byla syrová a fascinující.
Dívala se na tebe s lehkým úsměvem.
Zvědavým.


Natáhla ruku, přejela prsty po břiše, pomalu, skoro něžně. Její dotek byl teplý a živý.
Muž za tebou tě přitiskl blíž k sobě a ty jsi cítila, jak se jeho dech zrychluje.


Brazilka si pomalu sedla blíž a vsunula její úd do mých úst. Její oči sklouzly po tvém těle a pak na okamžik zavřela oči, jako by si ten okamžik chtěla zapamatovat.
Pak se naklonila.
Její vlasy se dotkly tvé kůže a v tom malém prostoru mezi vámi třemi se najednou všechno spojilo — mužská síla za tebou, ženská krása před tebou a ty uprostřed toho zvláštního, pulzujícího trojúhelníku.
Nebyla to jen touha.
Byla to energie.


Brazilka se usmála a prsty přejela po tvé tváři.
Její pohled byl hluboký a trochu divoký, jako noční moře.


Muž tě za boky přitáhl ještě těsněji a ty jsi cítila, jak se ten rytmus mezi vámi třemi pomalu sjednocuje.
Tři těla.


Jeden společný dech.


A někde v tom tichu jsi věděla, že tahle noc je jen začátek něčeho, co se nedá vysvětlit slovy.
Jen prožít.


Příběh inspirovaný slovy nebo představami čtenářů i úvahou nad tím, jak spolu lidé někdy vedou dialog.
Ale, proč ne .....