Codex Moroii1 / Riven vale

Gothic Erotica

Kapitola 1: Stíny rodového sídla

Kočár rodu Moroii dorazil k cíli až v hodině vlka, kdy se soumrak definitivně zlomil v noc. Castelul Moroii, prastará pevnost vklíněná do čelistí karpatských útesů, se tyčila nad propastí jako zkamenělý dráp věznící mraky. Osmnáctiletá Eleonora, jejíž pleť měla barvu čerstvého mléka v měsíčním svitu, fascinovaně tiskla tvář k chladnému sklu okna. Její matka po celou cestu úpěnlivě lkala nad nepohodlím a opuštěností těchto krajů, zatímco se její hlas ztrácel v dunění kol o kamenitou cestu. „Slyšela jsem, že v těchto zdech stále pulzuje krev našich nejstarších předků,“ zašeptala Eleonoře její sestra Klára, když vystupovaly na nádvoří, kde vlhký mech tlumil každý krok. „Prý tu vládla teta Beatrice. Vypráví se, že sála život z mladých těl, aby si udržela tu svou... děsivou krásu.“ Eleonora se jen zvonivě zasmála. Její smích, čistý a prostý jakékoli předtuchy, se roztříštil o vysoké kamenné zdi. „Pověry, Kláro. Teta Beatrice byla nejspíš jen osamělá aristokratka, která pohrdala světem a milovala své soukromí. Nic víc v tom nehledej.“ Vešly dovnitř. Vzduch v sídle byl těžký a zatuchlý, prosycený pachem prachu a tlejícího dřeva. Na stěnách visely monumentální gobelíny vyobrazující krvavé lovy a zapomenuté pohanské rituály. Eleonora cítila v zádech podivné mrazení, které však s aristokratickým klidem přičítala pouze chladu transylvánské noci. Její komnata v nejvyšším patře věže byla monumentální – dominovala jí postel s nebesy a okno obrácené k východu. Klára tam už čekala, v rukou křečovitě svírala kůží potažený hřbet staré rodové kroniky. Její hlas se v prázdné ložnici nesl s nepřirozenou ozvěnou: „Ten pokoj nevybrali náhodou, sestro. Patřil Beatrice. Služebnictvo tvrdí, že z něj nikdy neodešla... ne úplně.“ Eleonora k ní rázně přikročila a bez jediného slova vytrhla sestře knihu z rukou. S tupým zaduněním ji hodila na masivní dubový stůl. „Jdi už spát, Kláro. Tvé báchorky jsou únavnější než celá ta cesta,“ mávla rukou, ačkoliv jí po páteři přeběhl nepatrný mráz. Jakmile sestra s uraženým výrazem odešla, ticho v pokoji zhoustlo. Eleonora osaměla s portrétem Beatrice. Teta na něm vypadala úchvatně – mladá, s pletí jako čerstvě napadaný sníh a rty tak sytě rudými, až se zdálo, že z plátna každou chvíli vyteče čerstvá krev. Její oči však měly dravou, magnetickou vlastnost; zdálo se, že sledují každý Eleonořin pohyb. Když jí komorná zručnými pohyby rozšněrovala korzet a těžká látka šatů sklouzla k zemi, Eleonora pocítila podivný, palčivý stud. Měla neodbytný pocit, že se oči na obraze zaleskly, jako by Beatrice dychtivě fixovala její odhalená ramena a plná ňadra, která se pod tlakem uvolněného šněrování konečně svobodně nadechla. Pod pohledem té malované mrtvé ženy se Eleonořiny bradavky neklidně vztyčily chladem... nebo možná něčím jiným. „Mám vyndat ohřívák z postele, milostivá slečno?“ zeptala se komorná tiše. „Ano,“ vydechla Eleonora. „A svíčku... tu nech svítit. Chci si ještě číst.“ Byla to lež. Ve skutečnosti se bála té absolutní, neproniknutelné tmy, ve které by ty malované oči mohly definitivně obžít. Eleonora přistoupila k obrazu blíž, fascinována tou mrazivou krásou. Její pohled sklouzl k hlubokému dekoltu tetiných šatů. Těsně nad levým ňadrem, na té bělostné, mramorové kůži, svítil drobný, sytě rudý flíček. Vypadal jako znaménko krásy, ale v mihotavém světle svíčky působil spíše jako čerstvá kapka krve, která tam ulpěla jen před malou chvílí. Ten detail dodával obrazu děsivou živost. Zachvěla se a nuceně odvrátila zrak. Ten mráz v zádech už nebylo možné svádět na průvan. Cítila se v pokoji nepatřičně, jako vetřelec v cizím teritoriu. Pohled jí neustále sklouzával k masivnímu dubovému stolu, kde ležela Klářina kronika. Váhavě natáhla ruku a dotkla se kůží potaženého hřbetu. Kůže byla stará, popraskaná a na dotek podivně teplá, jako by kniha sama dýchala. S tlukoucím srdcem ji otevřela. Listy byly zažloutlé, s okraji ohořelými. Její prsty se zastavily na stránce s děsivě detailní kresbou ženy v bílém rouchu, obklopené stíny. Pod kresbou stálo latinské krédo:

„Fias umbra in cubilibus eorum et bibe desiderium, nam vis viva vigeat in voluptate subrepta.“

(Staň se stínem v jejich lůžkách a pij touhu, neboť živoucí síla ať vzkvétá v ukradené rozkoši.)

Eleonoře se zatajil dech. „Pít jejich touhu?“ opakovala si v duchu a v koutcích úst se jí mihl náznak hořkého úšklebku. Beatrice musela být v posledních letech svého života zbavená smyslů. Představa, že by se někdo mohl krmit něčím tak nehmotným, jako je lidský chtíč, jí připadala jako výplod zvrácené fantazie. „Bláznovství,“ zašeptala do ticha a její hlas zněl pevně, aby zaplašil ten tichý, plíživý nepokoj v jejím podbřišku. Znovu se podívala na portrét. Ten rudý flíček jí teď připadal jen jako nedokonalost plátna. Prudce vstala, až svíce na stole zaprskala. „Zítra tu knihu vrátím do knihovny. Patří do prachu, ne do mých rukou.“ Jenže když sfoukla svíci a pokoj se ponořil do modravého měsíčního svitu, cítila, jak se jí v tichu zostřují smysly. Slyšela tlukot vlastního srdce a kdesi v hloubi hradu, snad za zdmi svého pokoje, zaslechla tichý, táhlý povdech. Znělo to jako vzdech muže v agónii... nebo v nejvyšším vytržení. Eleonora si přitáhla přikrývku až k bradě. Rozum jí říkal, že je to jen vítr v komínech, ale její tělo – zrádné a probouzející se – na ten zvuk odpovědělo neznatelným, horkým zachvěním.

Poznámka autora: „Tento pátek otevírám brány světa Larydy. Připojte se ke mně v interaktivním gamebooku a pojďme tento příběh psát spolu.“