Codex Moroii 3/ Riven Vale

Kapitola 3: Purpur na bílém batistu

Eleonora prudce vydechla, jako by se právě vynořila z ledových hlubin zapomnění. Srdce jí v hrudi bušilo v nepravidelném, splašeném rytmu, jako pták uvězněný v kostěném kriminálu žeber. V uších jí stále dozníval ten nadpozemský výkřik – ozvěna rozkoše tak drásavé, že hraničila s agonií. Cítila, jak se jí po vnitřní straně stehen plazí zrádná, horká vlhkost, zatímco se jí hruď pod tenkým batistem noční košilky zběsile zvedala. Bylo to jen prchavé procitnutí... nebo trvalo celou věčnost? „Komteso? Proboha, milostivá slečno, slyšíte mě?“ Ten hlas byl jako ostrý řez břitvy do jemného hedvábí. Eleonora trhavě otevřela oči. Nad ní se skláněla Marie, její osobní služebná. Dívka měla tvář křídově bledou a její ruce, které křečovitě svíraly Eleonořina obnažená ramena, se nekontrolovaně třásly. V Mariiných očích se zrcadlil čirý, nefalšovaný děs. „Proč... proč mě nenecháš spát?“ vydechla Eleonora. Chtěla se odtáhnout, setřást ze sebe ten dotek, ale její tělo bylo podivně cizí. Cítila se neuvěřitelně těžká, malátná, jako by každá buňka její bytosti byla vysáta neviditelným parazitem. „Už je přeci ráno, milostivá slečno,“ hlesla Marie a její dech se zadrhával. Ukázala k oknu, kde těžké sametové závěsy, nyní roztažené, propouštěly do pokoje agresivní ranní světlo. Byl to dravý, bílý svit transylvánského slunce, který se valil do ložnice jako nepřátelské vojsko. Prachové částice v něm tančily v divokém, chaotickém reji. Eleonora musela zamžikat; to světlo ji fyzicky bolelo. Řezalo ji do očí jako drcené skleněné střepy a vyvolávalo v ní instinktivní potřebu zalézt zpět do stínů, kde bylo všechno tak podmanivé a horké. „Vypadala jste... jako byste se topila,“ pokračovala Marie šeptem a pomalu uvolnila sevření jejích ramen. „Celá jste se třásla v křečích, kůže vám hořela, jako by pod ní sálal oheň, a přitom jste byla bílá jako čerstvě padlý sníh. Bála jsem se, že vás postihla nějaká zlá, karpatská horečka.“ Eleonora se pokusila posadit. Cítila, jak jí po páteři stéká pramen studeného potu, který kontrastoval s palčivým tepem v jejím podbřišku. Její pohled okamžitě, veden magnetickou silou, o kterou neprosila, sklouzl k portrétu Beatrice. Teta v ranním jasu vypadala nehybně, téměř neškodně, ale onen rudý flíček nad jejím levým ňadrem v tom ostrém světle provokativně pulzoval. Jako by se jí vysmíval. Jako by jí připomínal, že to, co se v noci odehrálo, nebylo pouhé blouznění dospívající dívky. „Jsem v pořádku, Marie,“ pronesla Eleonora. Pokusila se o pevný, autoritativní tón aristokratky, o ten chladný odstup, který ji učili od dětství. Chtěla v sobě najít tu dravou sílu, kterou cítila v noci – tu moc, která by Marii srazila na kolena. Opřela se dlaněmi o vlhkou matraci a pokusila se o rázný pohyb. Jenže v momentě, kdy se její trup odlepil od polštářů, svět kolem ní se rozpadl. Ostré slunce se slilo v jedinou oslepující bílou šmouhu. V uších jí bolestivě zalehlo a vzápětí se jí do zátylku zakousl ledový chlad, který jí okamžitě zastavil srdce. „Milostivá slečno!“ vykřikla Marie a stříbrný podnos, který dosud držela, s ohlušujícím třeskotem dopadl na kamennou podlahu. Eleonořino tělo, naprosto zbavené veškeré životní sily, se bezvládně skácelo zpět. Její hlava těžce dopadla na pelest postele a oči se jí protočily v sloup. Světlo zmizelo a nahradila ho milosrdná, neproniknutelná čerň. Omdlela dřív, než se její vlasy stačily rozprostřít po poduškách. Marie se k ní vrhla, zoufale jí tiskla bezvládné ruce a volala o pomoc, která v těchto tlustých zdech zněla jen jako slabé písknutí. Eleonora tam ležela jako mramorová socha – bledá, aristokraticky vznešená i v této ostudné porážce. Její rty, dříve nevinné, měly teď barvu přezrálých, krví zbrocených višní. A nad levým ňadrem, skryto jen tenkou vrstvou batistu, zářilo ono sytě rudé znamení – jediný bod na jejím těle, který navzdory bezvědomí sálal zvráceným životem. Beatrice si svou daň vybrala do poslední kapky .