Rekonstrukce a žena, která ví co chce.

Seděl jsem v kanceláři nad rozpočtem, když zaklepala. Krátce, nejistě. Už podle toho bylo jasný, že to nebude běžnej klient.

„Dále,“ houknu.

Otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Unavený oči, ale jinak hezká. Takovej ten typ, co má za sebou víc, než by chtěla přiznat. V ruce složku.

„Dobrý den… vy jste pan ….?“

Přikývnu. „Jo. Posaďte se.“

Sedla si naproti mně a chvíli jen mlčela. Pak mi podala papíry. Byt 2+1, starší panelák. Kompletní rekonstrukce. Klasika.

„Jsem na to sama,“ řekla najednou. „Děti… práce… víte, jak to je.“

Vím. Už jsem to slyšel mockrát. Ale u ní to znělo jinak. Ne jako výmluva. Spíš jako konstatování.

Projel jsem rozpočet. „Upřímně… tohle nebude levný.“

Sklopila oči. „Já vím.“

Ticho.

Pak se nadechla, jako by se rozhodovala. A zvedla na mě pohled.

„Nešlo by… nějak… domluvit jinak?“

Zastavil jsem se. Přesně jsem věděl, co tím myslí. Tohle není první případ. Ale většinou to lidi neumí ani říct nahlas.

„Jak jinak?“ zeptám se klidně.

Chvíli mlčela. Pak si lehce přejela rukou po stehně, skoro neznatelně.

„Prostě… nějak… výhodněji pro oba.“

Opřel jsem se v křesle a chvíli ji jen pozoroval. Nebyla to vypočítavost. Spíš zoufalství. A možná i trocha odvahy.

„Tohle není bazar,“ řeknu nakonec.

Viděl jsem, jak jí na chvíli ztuhnul výraz. Jako by čekala přesně tuhle odpověď.

Zvedla se. „Omlouvám se… já jen—“

„Sedněte si,“ přeruším ji.

Zastavila se.

„Slevu vám můžu dát,“ pokračuju. „Ale ne za tohle.“

Pomalu se posadila zpátky. Nechápala.

„Spíš za to, že jste to řekla narovinu,“ dodám.

Poprvý se lehce usmála. Unaveně, ale opravdově.

„A zbytek… nějak vymyslíme.“

Chvíli jsme se na sebe jen dívali. To napětí tam pořád bylo. Jen se změnilo.

Nebyla to hra. Spíš dohoda beze slov.

A já věděl, že tohle nebude jen obyčejná zakázka