Malování/ Riven Vale

Zastavila jsem se u zrcadla v předsíni a naposledy se zkontrolovala. Ty černé legíny byly sázka na jistotu – neúprosně obepínaly moje plná stehna a boky, aniž by cokoli skrývaly. Připadala jsem si trochu jako ta omítka v obýváku; sice mírně zašlá, ale zoufale připravená na to, aby s ní někdo pořádně zapracoval. Usmála jsem se na svůj odraz a urovnala si vytahané triko. Pod ním jsem neměla podprsenku a moje prsa, těžká a pevná, se pod tenkou látkou dráždivě rýsovala při každém nadechnutí. Celý můj byt byl zaplavený knihami – v policích, v komíncích u postele, i tady na botníku, kde leželo Mládí v hajzlu od C. D. Payna. „Přesně můj případ,“ zamumlala jsem si hořce. Když zazvonil zvonek, srdce mi vynechalo úder. Otevřela jsem a zůstala stát s rukou na klice. Tam stál on. „Hana? Jsem Roman,“ řekl hlubokým hlasem a hned mi začal tykat, jako by si mě tím okamžitě nárokoval. Byl to chlap jako hora. V jedné ruce držel štafle, ve druhé kbelík s nářadím. V montérkách, které na něm seděly tak akorát, z něj sálala naprostá autorita. Měl dlaně, které vypadaly, že udrží celou stavbu, a pohled, ze kterého mě polilo horko. Jeho oči se mi okamžitě zabodly do hrudníku, přesně tam, kde pod trikem jasně svítily moje bradavky. Roman bez vyzvání vstoupil dovnitř, nohou za sebou zabouchl dveře a jeho pozornost sklouzla na hromadu knih na botníku. Pomalu přejel drsným prstem po hřbetech Padesáti odstínů. Pak se podíval zpátky na mě a v koutku úst se mu usadil nebezpečný, vědoucí úšklebek. V té malé předsíni bylo najednou k zalknutí. Bylo jasné, že si prohlíží spíš mě než práci. „Tak co budeme malovat, Hanko?“ zamručel. „Obývák,“ vyhrkla jsem a hlas se mi zrádně chvěl. „Co jsem mohla... to jsem dala na stranu.“ Roman beze slova prošel kolem mě. V té úzké chodbě se o mě ramenem otřel tak silně, až mi po těle projela vlna horka. Vstoupil do pokoje, postavil štafle doprostřed místnosti a shodil kbelík na zem. Kovový zvuk se rozlehl prázdným prostorem jako výstřel. „No, není to zlý,“ zamumlala jsem spíš pro sebe. Sledovala jsem jeho ruku a v duchu se mi sevřelo hrdlo. Kdyby to tak řekl o mně! blesklo mi hlavou. On řešil nerovnosti, ale já vnímala jen jeho blízkost. „Bude to chtít aspoň dvakrát,“ dodal a podíval se na mě. Jo, aspoň dvakrát bych to potřebovala, pomyslela jsem si a úsměv mi nešel potlačit. „Dobrý, ale asi se tu budeme trochu mačkat,“ usmál se a kývl směrem k hromadě nábytku sestěhovaného doprostřed pokoje. Kolem skříní a pohovky zůstaly jen úzké uličky, ve kterých byl každý pohyb výzvou. Skoro jsem vyhrkla, že bych se mačkala ráda. Roman si začal svlékat montérkovou bundu a v tom těsném prostoru se o mě ramenem otřel tak silně, až se mi zatajil dech. Pozorovala jsem, jak se mu pod trikem napínají svaly, podvědomě jsem si přejela prsty po řetízku na krku a cítila, jak mi pod legínami začíná být horko. Roman začal pracovat. Rozředil si v kbelíku bílou emulzi a začal natírat. Ticho pokoje rušilo jen mlaskavé nanášení barvy na stěny. Sledovala jsem, jak s pečlivostí, kterou bych u takového hromotluka nečekala, natírá rámy oken a začišťuje rohy, zatímco mě pohledem občas neklidně zkontroloval. Vlastně se spíše jen zálibně koukal a já mu ten pohled vracela. Mezi námi to jiskřilo tak silně, že by se ten hustý, vápnem provoněný vzduch v pokoji dal krájet. Ticho přerušil až jeho telefon, který mu najednou prudce zavibroval v kapse. „Ja, hallo? Nein, das ist kein Problem...“ začal mluvit plynule a s nečekaně měkkou výslovností. Ta němčina mu šla z pusy tak přirozeně, až mě to fascinovalo. „Ich rufe dich später an, ja? Kuss für die Kleine. Und grüß Helga von mir!“ ukončil hovor a vypadal zklamaně. „Máš nějaký problém?“ zeptala jsem se opatrně. „Ne, v pohodě,“ odsekl, ale pak se v něm něco zlomilo. „Léta jsem dělal v Německu. Vzal jsem si tam Němku, narodila se nám malá... neklaplo to. Teď řešíme dceru přes telefon. Je to na dálku těžký, víš?“ Najednou tam nestál jen monumentální malíř, ale chlap s minulostí. Ta zranitelnost mě úplně odzbrojila. Chtěla jsem mu dát pocítit, že tady je pánem situace on. Udělala jsem k němu krok. „To mě mrzí, Romane. Co kafe? Dáš si?“ „Jo, jasně. Pauza bodne,“ vydechl a otřel si hřbetem ruky orosené čelo. Udělala jsem kafe a s tichým chvěním v rukou ho přinesla do obýváku. Opřeli jsme se o stěnu a popíjeli. Cítila jsem, jak si mě prohlíží – od trika bez podprsenky až po legíny zaříznuté v rozkroku. „Dneska těm stěnám dám jenom základ, pořádně je napenetruju. Aby to zítra dobře chytlo,“ prohodil Roman a jeho hlas se o něco snížil. Upřeně se mi podíval do očí a já cítila, jak mi po zádech přeběhl mráz. Pak se otočil jinam, zadíval se směrem k těm hromadám knih a v koutku úst se mu usadil ten vědoucí úšklebek. „Koukám, že hodně čteš,“ snažil se změnit téma. „Všude samý knihy. Hned vedle ale svítily hřbety, které mě v tuhle chvíli pálily víc: kompletní trilogie Padesáti odstínů. To se ti vážně líbí?“ poznamenal s lehkým ušklíbnutím. „Je to pěkný,“ pokrčila jsem rameny. „Romantika. Ale i to, jak se mu ta ženská dokáže podřídit. Četl jsi to?“ „Jo,“ přiznal. „Ale to tě fakt bere? Ten chlap, ty jeho smlouvy... je to jen pozlátko pro ženský, co chtějí snít o princi s bičíkem.“ „Není to jen o princi,“ namítla jsem a udělala k němu další krok. „Je to o tom, že se někdo dokáže úplně odevzdat. To je osvobozující.“ Roman odložil prázdný hrnek na zem a narovnal se. V tom prázdném pokoji najednou působil ještě monumentálněji. „Mně nevadí dominance,“ řekl tiše a jeho hlas zněl nebezpečně nízko. „Pocit, že žena patří muži, je přirozený. Ale realita je mnohem syrovější. Není tam žádný červený pokoj, Hanko. Jen pot, dech a to, že tě někdo ovládá, protože oba chcete.“ Srdce mi bušilo až v krku. „A co ty? Co se líbí tobě, Romane?“ Opřel se o štafle, které výhružně zavrzaly. „Víš, Hanko, roky tě naučí, co je skutečný maso,“ řekl a jeho pohled se mi bez obalu opřel do širokých boků. „Neuvěřitelně mě vzrušuje plnoštíhlý, měkký tělo. Velký prsa, co se ti nevejdou do dlaní, a zadek, kterej máš za co chytit. Líbí se mi ta kombinace. Krajkový prádlo, co se zařezává do křivek... pod těma legínama ho máš, že jo? Cítím ho, jak tam překáží. Radši mám svoje dlaně, Hanko. Ty pamatujou víc práce než nějakej kousek kůže z hračkářství.“ Ta přímočarost byla jako elektrický šok. Roman nečekal. Udělal poslední krok a jeho velké dlaně mi nekompromisně sevřely boky. „Ty tvoje boky... jsou přesně do ruky.“ Sjížděl dlaněmi níž, až přes látku nahmatal tenký proužek krajky mých kalhotek. Přitáhl si mě k té neústupné tvrdosti pod montérkami. „Chci tě vidět na kolenou. Chci vědět, jestli tvoje kůže zčervená pod mýma dlaněma stejně rychle, jako by se barvily tyhle zdi.“ Pevně mi stiskl šíji a kolenem mi roztáhl nohy. „Takže... chceš to?“ „Dojdu se... osprchovat,“ vykoktala jsem chabě. „Ani náhodou!“ odsekl a jeho stisk ještě zesílil. „Budeš zpocená ještě víc. Není to jedno?“ Obrátil mě k sobě a jediným plynulým pohybem mi přes hlavu stáhl tričko. Moje velká prsa se bez opory těžce zhoupla. V Romanových očích se rozsvítil čirý hlad. Zůstala jsem před ním jen v legínách a on mě bez varování srazil na kolena přímo před sebe. Takhle zespoda vypadal ještě monumentálněji. Roman si trhem stáhl montérky i s trenýrkami dolů. Jeho penis okamžitě vystřelil ven – byl skutečný, tvrdý a pulzující v rytmu jeho zrychleného dechu. Koukala jsem na něj s pootevřenými ústy, ohromená tou náhlou blízkostí a živočišností. Všechna ta slušnost a zábrany ze mě spadly jako ta stará, popraskaná omítka. Roman udělal krok blíž, až se mě jeho horkost dotkla na rtech. Jednou rukou mě pevně chytil za vlasy – ne aby mě bolel, ale aby mi dal jasně najevo, kdo tu velí. Druhou mi drsně přidržel bradu a donutil mě zaklonit hlavu. „Otevři,“ poručil tím svým hlubokým hlasem. Poslechla jsem bez zaváhání. Jakmile jsem ho vzala do úst, v pokoji se rozhostilo ticho, které teď rušilo jen moje vlhké mlaskání. V tom prázdném obýváku se ten zvuk neuvěřitelně rozléhal, narážel do holých stěn a vracel se nám zpátky do uší. Bylo v tom něco zvrhlého a vzrušujícího zároveň. Roman nade mnou hluboce, hrdelně vzdychl a zaklonil hlavu. Cítila jsem na jazyku jeho chuť i ten svalnatý tep. Ta dominance, kterou jsem doteď jen vyčítala v knížkách, mi teď naplňovala ústa a já se jí poddávala s každým dalším pohybem. Nebyl to žádný princ, byl to chlap s mozolnatýma rukama, a mě to v tu chvíli přivádělo k šílenství. Roman nade mnou hluboce vzdychl a pak mě bez varování vytáhl zpátky na nohy. „Dost hraní, Hanko. Chci tě cejtit.“ Vlekl mě doprostřed pokoje k těm hliníkovým štaflím. Jedním rychmým pohybem mi stáhl legíny i s těmi krajkovými kalhotkami dolů k rozkroku. Pocit odhalení mě zasáhl jako elektrický proud; najednou jsem tam stála úplně odkrytá, bezpečí látky bylo pryč a do mé nahé kůže se opřel chladný vzduch prázdného pokoje. Otočil mě k žebříku a jeho drsná dlaň, bílá od penetrace, s hlasitým plesknutím dopadla na můj zadek. „Vystrč ho na mě! Pořádně!“ Poslechla jsem jako v mrákotách. Opřela jsem se o ty studené štafle, které pod mým pohybem kovově skříply. „Víc!“ zařval a znovu mě plácl, až mi kůže začala rudnout. Prohnula jsem se v zádech, prsa přitisknutá na ledový hliník, zatímco jeho horký žalud začal dráždivě projíždět mou vlhkou buchtičkou. Jen projížděl, tam a zpět, jako by si chtěl vychutnat moje čekání. Pak se do mě bez jakékoli romantiky tvrdě opřel. Vykřikla jsem přímo mezi hliníkové příčky. Štafle pod námi kovově zaskřípaly. „Vzdychej víc, Hanko,“ zavrčel a znovu mě plácl přes velký zadek. Každý jeho příraz byl jako úder. „Takhle... takhle je to pěkný!“ oddychoval Roman, zatímco mě jeho dlaně pod zadečkem nadzvedávaly k dalším nárazům. Vzdychala jsem nahlas, nekontrolovaně. Stehna se mi klepala a já se sotva držela příčky štaflí. V pokoji byl slyšet jen ten mokrý, rytmický zvuk, jak do mě neúnavně vjížděl. Bylo mi úplně jedno, jestli nás slyší celý panelák. Chtěla jsem, aby věděli, co se tu děje. V pokoji byl slyšet jen ten mokrý, rytmický zvuk a moje vzdychání. Po chvíli už jsem byla schopná jen krátce, přerývaně vzdychat. Skoro jsem nevnímala pálivé plácání jeho dlaní na svém zadku, protože celou mou mysl ovládla ta tupá, sladká bolest z jeho tvrdých nárazů. A pak to přišlo. Krásný dlouhý orgazmus. Cítila jsem, jak se mi celé tělo v křeči prohnulo proti těm studeným štaflím, zatímco se do mě Roman s hrdelním zavrčením konečně vyprázdnil. Cítila jsem to horko, jak do mě stříká, a ten pocit naprostého naplnění mě úplně ochromil. Zůstali jsme tak chvíli stát, v tichu, kde se pomalu usazoval prach a naše splašené dechy. Když mě Roman konečně pustil, nohy mě sotva udržely. Narovnala jsem se jen s obtížemi, moje široká stehna se ještě pořád třásla a byla ulepená ode mě i od jeho horkého semene. Legíny i s kalhotkami mi visely jen na jedné noze, shrnuté u kotníku jako důkaz toho, jak nekompromisně mě stáhnul. Bylo mi to jedno. Byla jsem udýchaná a naprosto upokojená. Roman si začal natahovat montérky a podíval se na mě s úsměvem. „Tak... penetraci máme za sebou,“ prohodil. Přistoupil blíž a jemně mě vzal za bradu. Sklonil se a měkce mě políbil, voněl kávou. „Zítra přijdu na tu první vrstvu bílé. Stačí dopoledne?“ usmál se. „Souhlasím,“ vydechla jsem spokojeně. Zůstala jsem v tichém bytě sama jenom s těmi štaflemi. Když jsem se později osprchovala, bílá, zakalená voda stékající po mých stehnech mi až příliš živě připomněla tu „penetraci“, o které Roman vtipkoval. Ale i když jsem se drhla sebevíc, ty rudé otisky jeho dlaní na mých bocích tam zůstaly jako jeho vlastnický podpis. „No,“ zamumlala jsem pak do ticha prázdného bytu a spokojeně se opřela o zeď, která ještě nestihla zaschnout. „Takže místo toho, aby mi ten chlap vybílil byt, vybílil mě a ještě mi pořádně dal na zadek.“ Usmála jsem se pro sebe. Malování neuteče. Tohle byla ta nejlepší generálka, jakou jsem si kdy mohla dopřát. A zítra? Zítra přijde ta první vrstva.