Říďa na vodítku

Znáte ten pocit, kdy jdete po obchodním centru, zvoní vám telefon, ale něco vám překáží v ruce?
Pustím vodítko a jdu dál. Vím jistě, že mě následuje, proč by taky ne. Jen co hovor dokončím, už mi leží vodítko v ruce, aniž bych mu dala nějaký povel. Je to tak správně? Samozřejmě a víte proč?
Protože na prvním místě má mé blaho a můj pocit naplnění. Na druhém jsou jeho peníze o které není lakomí se rozdělit, i když má rodinu a spoustu závazků, a až někde vzadu má sebe. A tak je to správně pro nás oba. Ví, že se chystám na dovolenou s rodinou, on jede taky. Bez rodiny, ale se mnou. A ještě je blahem bez sebe, že to jde z jeho rodinného rozpočtu. Baví ho, když sám sebe týrá pohledem na svou platební kartu, když s ní platí za mě. A vzrušuje ho pohled na mě a mého manžela, který si užívá za jeho peníze. Na dovolené je nám nenápadně v patách. Každý účet je předem zaplacený, aniž bych cokoli řekla. Nedělá to zadarmo, dělá to pro moje blaho a jeho potěšení. Občas dostane dáreček v podobě mého spodního prádla, které s vděčností přijme. No myslím, že už musí mít pěknou sbírku, protože když jsem spokojená, tak dokážu být štědrá a ta radost v jeho očích je k nezaplacení...