Víkendová směna

Víkendová směna měla zvláštní ticho. Chodby fabriky, které bývaly přes týden plné kroků, hlasů a pípání čipových karet, teď zněly dutě a prázdně. Jen někde v dálce hučela klimatizace a za okny se válel šedý podzimní den.

Pavel a Milan šli vedle sebe směrem k bufetu. Pavel, přes padesát, mohutný muž s těžkým dechem a pomalým krokem, si otíral čelo kapesníkem. Milan, o dost mladší, sportovněji působící, ale unavený po ranní práci, se jen pousmál.

„Aspoň že je otevřeno,“ zamumlal Pavel. „Jinak bych tu chcípl hlady.“

„Ty bys hlady nechcípl,“ rýpl si Milan.

Pavel se uchechtl a mávl rukou. „Moc vtipný.“

Bufet byl téměř prázdný. Jen tichá zář zářivek, pár sendvičů za sklem a za pokladnou žena, kterou oba z práce znali jen od vidění. Jmenovala se Oksana. Bylo jí šestadvacet, pocházela z Ukrajiny a pracovala střídavě v kuchyňce a u výdeje. Nebyla typ, za kterým by se muži na první pohled otáčeli kvůli dokonalé kráse. Měla kulatější tvář, plnější boky a tělo, které nepůsobilo křehce ani uhlazeně. Ale bylo na ní něco živého. Něco hřejivého. Velká prsa pod pracovní halenkou se jí při každém pohybu nenápadně zvedala a klesala a její tmavé oči se uměly dívat tak, že člověk zapomněl, co chtěl říct.

Ten den se dívala jinak.

Když Pavel s Milanem přistoupili k pultu, Oksana zvedla oči od telefonu. Neřekla hned nic. Jen si je oba pomalu prohlédla, nejdřív Milana, potom Pavla, a na rtech se jí objevil úsměv, který nebyl ani zdvořilý, ani pracovní.

„Dneska jste tu skoro sami?“ zeptala se měkce, s přízvukem, který jejím slovům dodával zvláštní teplo.

„Skoro,“ odpověděl Milan. „Jen pár lidí na hale.“

„To je dobré,“ řekla Oksana a opřela se lokty o pult.

Pavel si odkašlal. „Ehm… jeden řízek v housce. A kafe.“

„A ty?“ obrátila se na Milana.

„Bagetu. A vodu.“

Oksana se otočila ke skříni s jídlem. Oba muži si všimli, jak pomalu se pohnula. Jako by si byla vědoma každého jejich pohledu. Když se natáhla pro bagetu, halenka se jí napnula přes prsa a Pavel najednou zmlkl úplně.

Milan to postřehl a pobaveně sklopil oči.

Oksana položila jídlo na pult. „Ještě něco?“

„Ne,“ řekl Milan.

„Možná ano,“ řekla ona tiše.

Oba se zarazili.

Oksana se znovu usmála, ale tentokrát už v tom nebylo nic nevinného. Její pohled se zastavil na Milanovi, pak sklouzl k Pavlovi. Ne výsměšně. Ne náhodou. Spíš zvědavě, odvážně, jako by si v hlavě přehrávala představu, kterou se nebála vyslovit.

„Víte,“ pokračovala, „o víkendu je tu hrozná nuda.“

Pavel polkl. Milan se opřel rukou o pult.

„To věřím,“ řekl Milan opatrně.

„A vy dva vypadáte, že taky potřebujete trochu… rozptýlení.“

V bufetu se rozhostilo ticho. Za oknem projel po dvoře vysokozdvižný vozík, ale uvnitř jako by se čas zpomalil. Pavel zrudl ve tváři, zatímco Milan se na Oksanu zadíval pozorněji.

„Oksano,“ řekl, „jestli tím myslíš to, co si myslím…“

„Možná,“ odpověděla. „Ale jen když chcete oba. A jen když se budeme chovat rozumně.“

To poslední řekla jasně. Nebyla nejistá, nebyla zatlačená do kouta. Naopak. Byla to ona, kdo určoval tón. Ta nečekaná jistota na ní byla přitažlivější než cokoliv jiného.

Pavel se nervózně zasmál. „Já nevím, jestli jsem zrovna…“

Oksana k němu natáhla ruku přes pult a položila mu prsty na zápěstí. „Nemusíš být žádný hrdina,“ řekla tiše. „Stačí být hodný.“

Milan se pousmál. Pavel se na ni podíval a v jeho rozpacích se objevilo něco měkkého, skoro vděčného.

Oksana obešla pult a zamkla dveře bufetu. Klíč zacinkal tiše, ale pro oba muže to znělo až příliš hlasitě. Potom zatáhla malou roletu na okénku do chodby.

„Máme jen chvíli,“ řekla. „A nikdo nesmí nic vědět.“

„Jasně,“ odpověděl Milan.

Pavel jen přikývl.

Oksana se postavila mezi ně. Nebyla dokonalá jako ženy z plakátů, ale v tlumeném světle prázdného bufetu působila skutečnější, teplejší, lákavější. Voněla po sladkém čaji, po mýdle a trochu po kuchyni. Když se usmála, Milan udělal první krok blíž.

„A co chceš ty?“ zeptal se jí.

Oksana se na něj podívala zpříma.

„Aby se na mě dneska nikdo nedíval jako na prodavačku,“ řekla. „Ale jako na ženu.“

Ta věta změnila všechno.

Milan se k ní naklonil a políbil ji. Ne prudce, ne hrubě, spíš opatrně, jako by jí dával prostor couvnout. Oksana necouvla. Naopak se k němu přitiskla a položila mu ruce na ramena. Pavel stál vedle nich, nejistý a rozpálený, dokud se k němu Oksana nenatáhla a nepřitáhla si ho za límec blíž.

„Ty taky,“ zašeptala.

Pavel ji políbil neohrabaně, skoro stydlivě. Oksana se zasmála do jeho úst, ale nebyl to posměch. Byl to smích ženy, které se líbí, že má moc rozpustit mužskou nervozitu jediným dotykem.

Víkendová směna za dveřmi dál plynula svým ospalým tempem. Někde za stěnou hučely stroje, někdo možná kouřil u zadního vchodu, někdo vyplňoval papíry. Ale v malém bufetu jako by existoval jen jejich dech, tlumené doteky a vědomí, že tohle se nemělo stát — a právě proto to bylo tak nebezpečně vzrušující.

Oksana se od nich na chvíli odtáhla, uhladila si halenku a podívala se na oba s jiskrou v očích.

„Tak,“ řekla tiše. „Teď mi ukažte, že umíte být diskrétní.“


Chcete pikantnější pokračování s detaily? :)