40 / Riven Vale (1/2)

Ležela jsem na břiše, úplně vyřízená a odevzdaná gravitaci té obrovské postele. Svaly mě pálily tím zvláštním, sladkým způsobem, který člověk cítí, jen když se po letech stereotypu konečně probudí k životu. Obličej jsem měla zabořený do chladného saténového prostěradla, které vonělo čistotou a něčím těžce erotickým, co se v tomhle pokoji vznášelo jako neviditelný opar. Snažila jsem se do plic protlačit aspoň trochu vzduchu, zatímco mi srdce stále splašeně tlouklo až někde v krku. Kdyby mi někdo včera řekl, že moje čtyřicátiny budou vypadat takhle, asi bych ho poslala k psychiatrovi.

Nohy jsem měla neesteticky roztažené, těžké jako z olova, a neměla jsem sebemenší sílu je dát k sobě. Vlastně jsem neměla sílu ani pohnout prstem. Cítila jsem se naprosto otevřená, prázdná a přitom dokonale naplněná. Mezi stehny jsem vnímala vlhko a horkost. Cítila jsem, jak ze mě pomalu a líně vytéká semeno a lepí se na tu saténovou látku. Byl to ten nejerotičtější pocit, jaký jsem kdy zažila. Ležela jsem v tom mokrém saténu, dýchala jako po maratonu a poprvé v životě mi bylo úplně jedno, že nejsem upravená. Ale začnu úplně od začátku toho víkendu. Čtyřicet. To magické číslo, kterého se každá žena děsí. Čekala jsem klasiku – kytku, možná nějakou dražší kabelku, večeři, kde budeme oba koukat víc do telefonů než jeden druhému do očí, a pak unavený, rutinní sex. Náš intimní život byl totiž už dlouho skoro na nule. Povídali jsme si o tom, zkoušeli jsme si o tom číst, ale nic nás nenapadlo. Byli jsme jako dva stroje, co spolu sice fungují, ale už se navzájem netěší.

„Letos to bude jiné,“ řekl Robert ráno, když mě políbil na čelo. Myslela jsem, že jedeme na čarodějnice. Že budeme někde u ohně opékat buřty, pít pivo z plastového kelímku a já budu předstírat, jak mě to strašně baví. Jenže Robert mě dovezl před nenápadný, stylový dům. Nad vchodem svítil elegantní nápis: Story Rooms. „Roberte, co to je?“ vydechla jsem a zůstala stát jako přimražená před tím moderním vchodem. „Tvůj dárek, Báro,“ odpověděl klidně a v jeho hlase byla jistota, kterou jsem u něj dlouho nezažila.

V ten moment mi to začalo pomalu docházet. Tohle nebyl penzion pro turisty ani wellness hotel s vířivkou. Byl to jeden z těch diskrétních, luxusních hotelů určených výhradně pro milence a páry, co chtějí víc. Místo, kam lidé nejezdí spát, ale realizovat své nejhlubší fantazie. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horkost, zatímco se moje staré, upjaté já snažilo protestovat. Ale tělo? To už reagovalo úplně jinak – pod břichem se mi rozlil známý, dlouho postrádaný neklid.

Pokoj, do kterého nás uvedli, neměl s běžným hotelovým standardem nic společného. Nebyl to pokoj, bylo to hřiště. Designově vyladěný prostor, kde se luxusní kůže potkávala s chladným kovem a tlumené červené světlo mazalo hranice mezi studem a touhou. Každý detail byl navržen tak, aby provokoval smysly. Žádná kytka ve váze, žádná kýta u ohně. Tady se nepodávala večeře. Tady jsem měla být hlavním chodem já. Všimla jsem si pout upevněných k rámu postele a řady kožených pomůcek na komodě. Místo abych se vyděsila, ucítila jsem v podbřišku prudké škubnutí. Robert za námi zamkl dveře a ten zvuk – suché cvaknutí zámku – odstartoval moji čtyřicítku.

Stála jsem tam v kabátě a s kabelkou v ruce jako prváček v nové škole. Ten prostor na mě křičel „sex“, ale já se pořád cítila jako ta máma od rodiny, co řeší nákupní seznam. „Dáme si nejdřív sprchu,“ navrhl Robert a začal si rozepínat košili. „Spláchneme cestu i ten starý svět za dveřmi.“ Koupelna byla prosklená, přímo propojená s pokojem. Když jsme tam stáli pod proudem horké vody, Robert mě nemyl jako obvykle. Jeho ruce byly pomalé a zkoumavé. Mydlil mi záda a ramena, jako by mě připravoval na obřad. V tom vlhku a páře ze mě pomalu opadával ten prvotní šok.

„Pojď se podívat, co nám tu připravili,“ řekl, když mě zabalil do měkké osušky a vyvedl zpátky do pokoje. Došli jsme k té designové komodě. Na černém sametu tam ležely věci, které jsem znala jen z filmů nebo z pochybných e-shopů. „Podívej, Báro. Třeba najdeme něco, co by se nám mohlo líbit,“ pronesl Robert klidně a prsty přejel po řadě předmětů. Vzal do ruky černou hedvábnou škrabošku a pak něco, co vypadalo jako jemný štětec z peříček. „Zkusíme tohle?“

Zvedla jsem ruku a dotkla se kožených pout s měkkým beránkem uvnitř. Byla tak jemná. „Tohle vypadá... snesitelně,“ zašeptala jsem, ačkoliv se mi srdce rozbušilo až v krku. Robert mě nenechal dlouho přemýšlet. Jemně mě dotlačil k posteli. „Lehni si na záda. Jen si to vyzkoušíš.“ Když mi ta pouta zacvakl kolem zápěstí a přichytil je k rámu postele, ten zvuk kovu o kov mě probral víc než ta sprcha. Najednou jsem nemohla dát ruce dolů. Byla jsem roztažená, vystavená jeho pohledu. Robert si sedl na kraj postele, stále jen v županu, a začal mě přejíždět tím peříčkovým štětcem. Po krku, po břiše, po vnitřní straně stehen. „Líbí se ti to?“ ptal se a jeho hlas byl nízký, vibroval mi někde hluboko v těle. „Ano,“ vydechla jsem. „Je to... jiné. Zvláštní.“ „To je jen začátek tvého příběhu, oslavenkyně,“ usmál se a sáhl po další věci z komody – po malé, nenápadné krabičce s dálkovým ovládáním. Sledovala jsem ho, neschopná pohybu, a poprvé v životě mi nevadilo, že nemám kontrolu. Naopak. Ten pocit, že se o všechno postará on, byl ten nejlepší dárek k mým čtyřicátinám. „Říkala jsi, že náš život je na nule, Báro,“ zašeptal a klekl si nade mě. „Tak ji teď společně smažeme.“

Vzal do ruky dálkové ovládání a v druhé ruce se mu objevilo malé silikonové vajíčko. Když jsem ucítila to první mrazení, jak ho do mě opatrně vpravil, vyjekla jsem. Nebylo to nepříjemné, bylo to šokující. A pak stiskl tlačítko. „Bože... Roberte!“ prohnula jsem se v zádech. Ta vibrace mi projela celým tělem až do konečků prstů u nohou. Cukala jsem sebou v poutech, kovy o sebe rytmicky narážely a ten zvuk mě dráždil snad ještě víc než ta technika uvnitř mě. Robert mě ale nenechal se v tom jen utápět. Začal mě líbat – hladově a hluboce. Pak se jeho jazyk vydal na cestu dolů. Cítila jsem jeho strniště na svých stehnech, cítila jsem, jak mi přidává na intenzitě na ovladači, až jsem ztrácela pojem o čase i prostoru. Byla jsem jen klubko nervů, které reagovalo na každý jeho stisk.

„Chci tě cítit, Roberte... “ žadonila jsem, oči zabořené do stropu, kde se v zrcadle odráželo moje bezmocné, vzpínající se tělo. Vypnul vibrace. To ticho, které nastalo, bylo snad ještě intenzivnější. Odemkl mi ruce, ale jen proto, aby mě mohl popadnout za boky a přitáhnout si mě na kraj postele. Vytáhl ze mě to vajíčko s tichým, mokrým mlasknutím. Moje nohy si hodil přes ramena a bez dalšího varování se do mě opřel.

Vnikl do mě tvrdě a hluboko, přesně tak, jak jsem to potřebovala. Nebyla v tom žádná něžná romantika, byla v tom ta dravost, po které jsem celá léta tajně toužila. Každý jeho příraz mě vracel zpátky do reality, kde mi bylo čtyřicet, byla jsem zpocená, rozcuchaná a naprosto šťastná. Viděla jsem v jeho očích, jak ho ta moje proměna vzrušuje. „Tohle je tvůj dárek, Báro,“ vydechl mi do krku a já cítila, jak se ve mně všechno stahuje.

Vykřikla jsem jeho jméno do prázdného pokoje a cítila, jak mě zaplavuje vlna orgasmu. Robert se nenechal zahanbit, jeho tempo nepolevovalo, dokud se se zaťatými zuby a hrdelním zavrčením neudělal hluboko do mě.

Ještě chvíli ve mně zůstal, těžký a horký, než se s hlubokým výdechem svezl vedle mě. Cítila jsem, jak se naše dechy pomalu synchronizují. Robert mě políbil na rameno a přetáhl přes nás oba kus toho saténu. Pak jsem zůstala sama se svými pocity, roztažená na té obrovské posteli, a poprvé po deseti letech jsem přesně věděla, kdo jsem. Žena, co právě začala žít.

(Pokračování příště...)