Piknik..

Šli jsme pomalu.
Ne proto, že bychom museli.
Ale protože ten okamžik si o to říkal.
Cítila jsem trávu pod nohama ještě dřív, než jsme na ni vstoupili.
Vzduch byl teplý, lehce těžký, jako by se v něm něco chystalo.
Podívala jsem se na něj.
A uvědomila si, jak mu to sluší.
Ne okatě.
Ne prvoplánově.
Ale tak, že to zůstane.
Rozložil deku.
Jako by tím vytvářel místo, které se nevidí, ale cítí.

Košíček jsem položila do trávy — koláče a víno, vše připravené, jako by ten okamžik měl tiše spočinout někde mezi nádechem a tím, co teprve přijde.
Lehce.
Sedli jsme si vedle sebe.
Mezi námi zůstalo pár centimetrů.
Pár centimetrů ticha.
Toho ticha, které není prázdné.

Vítr se opřel do mých šatů.
Látka se nadzvedla, znovu se dotkla kůže, jako by sama zkoušela, co si může dovolit.
Jeho pohled se zastavil.
Neuhnula jsem.

Ruka.
Nejdřív jen blízko.
Pak blíž.
Ten moment před dotekem.
A možná nejintenzivnější.
Když se mě konečně dotkl, bylo to pokračování.

Svět se zpomalil.
Nebo možná jen přestal spěchat.
Nad námi nebe, kolem nás ticho, které nebylo prázdné, ale plné.
Na kraji lesa se zastavila srnka.
Dívala se.
Neplaše.
Jen přítomně.
Jako by patřila k tomu okamžiku stejně jako my
Všechno se začalo dít pomalu.
Žádný spěch.
Žádné „teď“.
Jen vrstvy, které se odkrývaly jedna po druhé.
Dotek.
Dech.
Pohyb.
A ten zvláštní pocit, kdy se hranice rozplynou a zůstane jen přítomnost
Tráva pod námi šustila.
Jemně.
Rytmicky.
Jako by držela tempo tomu, co se nedalo zastavit.
Pak nastalo ticho.
Hluboké.
Měkké.
Takové, které přichází, když už není potřeba nic říkat ani dělat.

Seděli jsme vedle sebe.
Já otevřela košík.
On nalil víno.
Koláče voněly sladce, skoro až nevinně.
„Jako červená karkulka,“ zašeptala jsem.
Podíval se na mě.
A ten pohled měl v sobě víc než slova.

Jedli jsme pomalu.
Víno chutnalo hlouběji.

A já věděla, že některé okamžiky se nedají zopakovat.
Ne proto, že by nešly.
Ale proto, že patří přesně tam, kde vznikly.