Proměna 6. část

O šest měsíců později – Zrození Viktorie
​Podzimní slunce se opíralo do oken luxusní čekárny soukromé kliniky MUDr. Valerové. Prostor se nezměnil – stále ta vůně sava a drahého parfému – ale osoba sedící na koženém křesle byla k nepoznání.
​Viktorie seděla s nohama způsobně u sebe, kotníky překřížené. Měla na sobě přiléhavé pouzdrové šaty krémové barvy, které končily těsně nad koleny. Na nohou měla lodičky s deseticentimetrovým podpatkem, ve kterých se už pohybovala s přirozenou lehkostí, ačkoliv její lýtka stále občas protestovala. Ale nebyla to jen chůze, co se změnilo.
​Její tvář byla jemná, bez stopy po vousech. Půlroční laserová terapie a neustálý přísun hormonů udělaly své. Pleť měla hladkou, téměř porcelánovou. Vlasy jí dorostly do mikáda, které jí rámovalo obličej nalíčený decentním, ale zvýrazňujícím make-upem. Ale nejvýraznější změna byla pod šaty.
​Hrudník se jí dmul. Nebyla to silikonová prsa, ale její vlastní, vypěstovaná kombinací agresivní hormonální léčby a brutální, každodenní vakuové terapie, kterou musela doma provádět podle instrukcí kliniky. Nyní vyplňovala košíčky velikosti B. Byly citlivé, neustále nateklé a bradavky, trvale ztvrdlé a vytažené, se rýsovaly pod látkou šatů.
​Viktorie byla nervózní, ale ne tím mužským, panickým způsobem jako kdysi. Byla to nervozita podřízené, která chce potěšit svou paní. Dnes to byla "Velká kontrola". Půlroční výročí implantace. Den, kdy se rozhodne o dalším kroku.
​„Viktorie?“
​Hlas vrchní sestry Petry byl stejně přísný jako vždy, ale nyní v něm zazníval tón vlastnictví, ne jen opovržení.
​„Ano, sestro,“ odpověděla Viktorie měkce, hlasem položeným o oktávu výš, než byl její přirozený témbr. Dlouhé hodiny logopedických cvičení před zrcadlem přinesly ovoce.
​Vstala, uhladila si šaty přes boky – které se díky cvičení a tukové redistribuci zaoblily – a následovala Petru do ordinace.
​Místnost byla připravena jako scéna. Žádné papíry na stole. Jen lesklé plochy a uprostřed trůn – gynekologické křeslo, které se stalo středobodem Viktoriina života.
​MUDr. Elena Valerová stála u okna, zády k nim. Byla celá v černém latexu. Dlouhé šaty až na zem s rozparkem, korzet, který jí stahoval pas do nelidských rozměrů, a na krku... na krku se na zlatém řetízku houpal malý mosazný klíček.
​„Pojď dál, má drahá,“ řekla Elena, aniž by se otočila. „Cítím tvůj parfém. Chanel No. 5? Dobrá volba. Klasická. Submisivní.“
​Otočila se. Její pohled projel Viktorií jako rentgen.
​„Svléknout. Chci vidět výsledky své práce.“
​Viktorie neváhala. Ruce se jí už netřásly. S nacvičenou elegancí si rozepnula zip na zádech, nechala šaty sklouznout na zem. Vystoupila z lodiček. Stála tam jen v luxusním, krajkovém spodním prádle – podprsence a kalhotkách, které ladily s její pletí. A punčochách na podvazky.
​„I prádlo,“ poručila Elena.
​Podprsenka šla dolů. Prsa se uvolnila, pevná, s velkými, tmavými dvorci.
Kalhotky následovaly.
​Pod nimi se skrývala realita její existence. Malá nerezová klícka, stejná jako před půl rokem, ale nyní vypadala na jejím těle jinak. Její penis, po šesti měsících bez erekce a pod vlivem blokátorů, atrofoval. V kleci bylo nyní spousta místa, scvrklý orgán se tam krčil jako zbytečný apendix. Varlata, kdysi zdroj její mužské síly, se scvrkla na velikost mandlí, zcela nefunkční díky implantátu. Celá oblast byla dokonale hladká, bez jediného chloupku.
​A vzadu... Viktorie se otočila, aby ukázala svá záda. Její zadek byl kulatý, vytrénovaný dřepy a "speciálními" cviky. Mezi půlkami se leskla kovová základna análního kolíku s velkým rubínem. Nosila ho denně. Musela. Bez něj se cítila prázdná a "nezajištěná".
​„Nádhera,“ vydechla Elena a přešla k ní. Její ruka v rukavici objala Viktoriny prsa, zvážila je v dlani. „Pevná. Žláznatá. Sestro, měřila jste hladinu prolaktinu?“
​„Ano, doktorko. Je zvýšená. Při stimulaci dochází k laktaci.“
​„Výborně,“ Elena stiskla bradavku. Objevila se kapka bílé tekutiny. Viktorie tiše vyhekla rozkoší a bolestí. „Jsi teď plnohodnotná samice, Viktorie. Tvé tělo produkuje mléko, tvé varlata jsou mrtvá, tvůj penis je jen ozdoba.“
​Elena přešla k jejímu rozkroku. Dřepla si a cinkla nehtem o klícku.
​„Myslím, že je čas na výměnu. Tahle klec je ti už velká. Potřebujeme něco menšího. Něco, co ti bude neustále připomínat, jak maličká jsi.“
​Vstala a její tón ztvrdl. „Ale nejdřív... závěrečná zkouška. Dnes nebudeme používat dildo, Viktorie. Dnes nebudeme používat ani stroje.“
​Kývla na Petru. Sestra přešla ke skříni a otevřela ji. Uvnitř visel postroj. Ale nebyl to ten černý, drsný postroj z minula. Byl to jemný, bílý kožený postroj, zdobený krajkou a perlami. A v něm bylo upnuté dildo z čirého skla. Bylo masivní, zahnuté a vypadalo děsivě tvrdě.
​„Sklo,“ řekla Elena a vzala postroj do ruky. „Je tvrdé. Nepoddajné. Nezahřeje se, dokud ho nezahřeješ ty svým vnitřkem. A je naprosto průhledné. Chci vidět, jak se v tobě ztrácí.“
​Viktorie polkla, ale její tělo reagovalo automaticky. Vlhko v ústech, chvění v podbřišku.
​„Na stůl. Na čtyři.“
​Viktorie vylezla na polstrovaný stůl. Klekla si na kolena, opřela se o lokty a prohnula záda. Vystrčila zadek s rubínovým kolíkem přímo na doktorku. Byla to póza absolutního odevzdání.
​Petra přistoupila a vytáhla kolík. Pop. Zvuk podtlaku se rozlehl místností. Viktoriin svěrač, vytrénovaný měsíci roztahování, zůstal pootevřený, zející, zvoucí.
​„Připravena k přijetí,“ komentovala Petra.
​Elena si nasadila postroj přes své latexové šaty. Vypadala jako temná kněžka vykonávající rituál.
​„Dnes to nebude o bolesti, Viktorie,“ řekla Elena měkce, když přistoupila za ni. Špička skleněného dilda se dotkla jejího vchodu. Studilo to. „Dnes to bude o potvrzení. O potvrzení toho, že tohle...“ zatlačila, „...je tvé pravé pohlaví.“
​Sklo vklouzlo dovnitř. Bylo to jiné než silikon. Bylo to hladké, tvrdé, nekompromisní. Viktorií projela vlna chladu, která se okamžitě změnila v žár. Elena do ní vnikla celou délkou, pomalu, vychutnávajíc si ten pohled skrze čiré sklo na růžovou tkáň uvnitř.
​„Vidíš to v zrcadle?“ zeptala se Elena. Před Viktorií bylo velké zrcadlo. Viděla sama sebe. Viděla tu ženu s prsy, s make-upem, s hladkým tělem, do které vniká dominantní doktorka. Neviděla Viktora. Viktor byl mrtvý.
​„Ano... paní doktorko... vidím to...“ sténala.
​Elena začala s pohyby. Byly pomalé, majestátní. Sklo se třelo o její prostatu – nebo spíše o to, co z ní zbylo, o ten bod rozkoše, který se stal jejím G-bodem.
​„Cítíš se jako žena?“ zeptala se Elena, zatímco ji držela za boky a přitahovala si ji na každý příraz.
​„Ano! Jsem žena! Jsem vaše žena!“
​„Ne,“ opravila ji Elena a zrychlila. Sklo naráželo hlouběji. „Jsi moje dílo. Jsi můj výtvor. Vzala jsem muže a vytesala z něj tohle. Jsi lepší než žena, Viktorie. Jsi čistá submisivita. Jsi otvor, který existuje jen proto, aby byl vyplněn.“
​Petra přistoupila k Viktoriině hlavě. Chytila ji za vlasy a donutila ji podívat se do očí.
​„Řekni nám, co chceš,“ sykla Petra. „Řekni, co chceš, aby se stalo s tím zbytkem mezi tvýma nohama.“
​Viktorie lapala po dechu, zmítaná rozkoší ze skleněného údu v sobě. „Chci... chci, aby zmizel! Nepotřebuju ho! Prosím, uřízněte to! Nechte mi jen tu díru!“
​Elena se vítězně zasmála. Ten smích byl temný, hluboký a spokojený.
​„Slyšela jsi to, sestro? Pacientka dává informovaný souhlas k další fázi.“
​Elena začala přirážet tvrději, nemilosrdněji. Sklo se zahřálo Viktoriiným teplem. Zvuk pleskání kůže o latex, hekání a vrzání stolu naplnil ordinaci. Viktorie byla v extázi. Nebyl to ten hrubý, mužský orgasmus. Byla to vlna za vlnou celotělového chvění, tekutina jí tekla z bradavek, z očí, z úst. Byla rozpuštěná v rukou své stvořitelky.
​Když Elena konečně dosáhla svého vrcholu – čistě psychologického, moci a dominance – zastavila se, ale nevytáhla se. Zůstala uvnitř, těžce oddychujíc, opřená o Viktoriiny záda.
​„Jsi dokonalá,“ zašeptala jí do ucha. „Příští měsíc. Příští měsíc naplánujeme orchiektomii. Ten implantát byl jen dočasný. Uděláme to trvalé. Vyřízneme ta malá, scvrklá varlata a necháme tě prázdnou navždy.“
​Viktorie, stále naplněná sklem, s tváří přitisknutou k podložce, jen šťastně vzlykla.
​„Děkuji... děkuji, paní doktorko.“
​Petra jí podala kapesník, aby si utřela slzy a sliny.
​„Vstaň a uprav se,“ řekla, když se Elena konečně vytáhla. „Máš ještě jeden úkol. Musíš jít na recepci a zaplatit fakturu za dnešní 'terapii'. A chci, abys tam šla takhle. V tom prádle. S tím kolíkem, který ti tam teď vrátím. Ať všichni vidí, co jsi.“
​Petra vzala rubínový kolík a bez varování ho vrazila do Viktoriina uvolněného zadečku.
​Viktorie se postavila. Nohy se jí třásly, ale cítila se silná. Byla Viktorie. Byla majetkem MUDr. Valerové. A její budoucnost byla jasná, nalinkovaná a nádherně, děsivě ženská.
​Sklonila hlavu, udělala pukrle a na vysokých podpatcích zamířila ke dveřím, připravena čelit světu jako to, čím se stala.