Zase ta práce pt. II

Neohlédla jsem se za odjíždějícím autem. Ale cítila jsem potřebu pevně se držet zábradlí, když jsem se vracela zpět na obchod.

Moje vyčerpanost i blbá nálada byly pryč a já si při práci skoro tancovala a vesele pobrukovala.

Dobrou náladu mi nevzala ani pokladní, která se mi přišla vyplakat, že na ni ta rumunská byla zase ošklivá.
Vážně jak v mateřské školce.
Dostala bonbon a řekla jsem jí, ať to tak neprožívá.
Dny plynuly a já si jen párkrát vzpomněla na pocit, který ve mně ten muž vyvolal.
Znala jsem jeho pozici, on tu moji. Ale k vlastním jménům jsme se nedostali.
Bylo to opojné.
Jeho oči, ústa, vousy, které by mě mohly škádlit na různých místech mého těla.
Někdy jsem si představovala, jaká by byla jeho naprostá blízkost.
Táhlo mě to k němu jako gravitace k zemi.
Ze dnů se staly týdny a pro mě se stal jen příjemnou vzpomínkou. Masturbační představou.
Jaký by byl v posteli. V autě.
Kurva, třeba na stole v denní místnosti.
Další směna.
Byl večer. Kontrolovala jsem hodinky, abych vypadla z práce včas a stihla spoj domů, když kolega řekl:
„Tak já zavolám IT, že můžou?“
Zbystřela jsem.
Myslela jsem, že migrace dat už proběhla.
Naděje? Touha? Co jsem v ten moment cítila?
„Ani omylem, naval ten telefon. IT budu volat já,“ řekla jsem rozhodně a s úsměvem vzala kolegovi mobil.
Na displeji byl jen strohý nápis IT.
Když se ozvalo vyzvánění, ruce se mi začaly třást a srdce se rozbušilo.
Ozval se otrávený hlas.
„Ano,“ řekl stroze.
Vychrlila jsem standardní úvod — kdo jsem, odkud volám.
„Vše nachystáno na migraci. Tak snad nás budete mít brzy z krku a půjdete brzo spát,“ řekla jsem chlácholivě.
„Já to mám dneska do rána.“
„Tak se někdy stavte tady. My si IT umíme vážit. A kafe máme taky dobrý.“
Chvíle ticha.
„Hele, nebyla jste to vy, kdo mi tam dělal kafe?“
„Jo, to seš ty?!“ hrála jsem překvapenou a v duchu děkovala nebesům, že jsem na něj znovu narazila.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
Ze sluchátka se ozval pobavený smích a celou mou bytostí projel elektrický proud.
„Honza.“
Teď jsem zmrzla já.
Jasný. Proč se nejmenovat stejně jako můj ex?
No co. Aspoň se to bude dobře pamatovat.
„A ty jsi?“
„Katka. Tak jo, číslo na mě máš…“ odmlčela jsem se na vteřinu. „…služební. Tak když budeš kolem, vzpomeň si, že tu máme dobrý kafe.“
Zavěsila jsem.
Ve tváři jsem cítila horko a když jsem se podívala do zrcadla, byla jsem rudá jak rajče.
A na tváři blažený úsměv, který nešlo skrýt.
Teprve teď mi došlo, že nejsem v kanceláři sama a můj kolega se mi doslova vysmívá.
„Co je?!“ střelila jsem po něm otázku tónem, který jasně říkal, že nechci odpověď.
Zvedl ruce v gestu vzdávám se a vyšel z kanceláře.
Odchod byl rychlý a já se pomalu vydala na zastávku. V hlavě mi zněl Honzův pobavený smích.

Cink.
Ozval se Messenger.
Příchozí zpráva.
Honza Novák
„Věříte v sílu ajťáků?“
Srdce se mi rozbušilo.
Yes. Napsal.
A mnohem rychleji, než jsem čekala.
Překonala jsem třes a zhluboka nasála lednový studený vzduch ve snaze získat aspoň střípek sebekontroly.
Ženská, bože, uklidni se. Vyšiluješ jak školačka.
Se sebezapřením jsem zprávu neotevřela. Jen koukala na banner zamčeného mobilu.
Na profilovce byl naprosto k sežrání.
Nasedla jsem na spoj mířící k mému domovu a konečně zprávu otevřela.
„Ajťák je mocnější než Bůh, když je dobrej.“
Ihned se objevily tečky, jak odepisoval.
„NIKDY. Opravdu nikdy se jim nepředstavujte celým jménem, pokud mají přístup k internetu.“
„Uznávám, že v tom byl trochu úmysl.“
„A já blb se chytil na lep, což?“
Další zpráva.
„Ne, bylo mi to jasné hned, jak jste udělala tu dramatickou pauzu -> Už máte moje číslo… služební… 😀“
V klíně se mi rozlévalo teplo a rostla touha.
Červenala jsem se. A bylo mi to jedno.
Stáhla jsem si kapuci hlouběji do obličeje a snažila se být neviditelná.
„Chceš moje číslo, nebo to už taky máš?“
„Nehledal jsem. Je na Tobě, zda mi ho dáš. Já si Tě našel pouze zde, abych Ti mohl napsat soukromě.“
Aha, pomyslela jsem si.
Líbil se mi jeho styl psaní. Velká písmena při oslovení.
Něco na tom chlapovi je.
Písmenka se mezi námi přelévala a já dokonce přejela stanici, jak jsem hypnotizovala telefon.
Prokousali jsme se běžnými společenskými frázemi a konečně to padlo.
Šipky v pátek odpoledne.
Konečně jsem mu popřála dobrou noc chvíli před druhou ráno a zachumlala se do peřiny.
Líbilo se mi, jak komunikoval. Jeho přehled i vtipy, které střílel přímo od boku.
Moje ruka pomalu sjela do klína, který byl horký, mokrý a chtivý.
Tenhle orgasmus jsem si vážně užila.
A usnula lehce zpocená a spokojená.