Caesar a Cleopatra

Palác voněl myrhou a lotosem. Římští strážní stáli zády, když se z koberce před Caesarem rozvinula ona. Ne služebná, ne dar. Královna.

Cleopatra VII. vstala z lnu pomalu, jako kočka po spánku. Zlaté šperky na jejím nahém hrdle cinkly. Na sobě měla jen průsvitný byssos, který spíš naznačoval, než zakrýval. Caesar, muž co dobyl Galii, na vteřinu zapomněl dýchat.

„Přišla jsi zabalená jako zboží,“ řekl latinsky, hlas chraplavý od pouštního prachu a moci. „Proč?“

Přešla k němu bosá. Každý její krok byl vypočítaný tanec. „Protože králové Egypta nevstupují dveřmi, když je mohou ohromit.“ Zastavila se tak blízko, že cítil horkost její kůže. „A protože jsem slyšela, že Řím oceňuje... odvahu.“

Caesar se usmál. V těch 52 letech měl jizvy z bitev i z ložnic. Ženy mu padaly k nohám. Tahle si před něj stoupla. Natáhl ruku a prsty přejel po zlatém hadovi, který se jí vinul kolem paže. Kov byl chladný. Její kůže pod ním žhnula.

„Odvaha se v Římě odměňuje,“ zašeptal a přitáhl si ji. Byssos sklouzl z jednoho ramene. Neucukla. Naopak. Položila mu dlaň na zjizvenou hruď, tam kde pod tunikou bušilo srdce diktátora.

„A co se v Egyptě dává mužům, kteří mohou zachránit trůn?“ zeptala se řečtinou, jazykem učenců. Její dech voněl vínem a datlemi.

„V Egyptě,“ vydechl Caesar a konečně se dotkl jejích rtů svými, „bohové spí s královnami.“

Polibek nebyl něžný. Byl to střet dvou říší. Její ústa byla náročná, zkušená, zvyklá poroučet. Jeho ruce, zvyklé držet meč a psát zákony, zabloudily do černých vlasů protkaných zlatými nitěmi. Zvedl ji, jako by byla lehčí než ten koberec, ve kterém připlula.

Lůžko pokryté jemným plátnem a kožešinami zavrzalo pod vahou dvou vládců. Venku šuměl Nil. Uvnitř se Kleopatra stala řekou sama – nespoutaná, hluboká, schopná dát život i zničit. Caesar, stratég, poprvé nebojoval aby vyhrál. Bojoval aby podlehl.

Když se dotýkal zlatého pásku na jejích bocích, zašeptala mu do ucha: „Řím chce Egypt. Co chce Gaius Julius Caesar?“

Odpověď jí vepsal rty na krk, na klíční kost, níž. „Tebe. Dnes v noci ne jako Egypt. Jako tebe.“

A Cleopatra, poslední faraonka, se poprvé za dlouhé roky smála. Ne jako královna. Jako žena, která právě dobyla dobyvaele.

Když nad Alexandrií svítalo, Caesar věděl dvě věci: že Pompeius je mrtev, a že válku o Egypt právě prohrál. Nebo vyhrál. Záleželo na úhlu pohledu.

Cleopatra spala na jeho paži, zlatý had se jí leskl na rozpálené kůži. A Řím už nikdy neměl být stejný.