Život v rodinném domě

May 17, 2026 · 3,453 views RomanZtraceny

Jsme spolu s Honzou už šestnáct let. Mně je osmadvacet, jemu o pár let víc. Máme desetiletou dceru, psa a bydlíme v starém rodinném domě společně s Honzovou tetou Martou. Teta bydlí nahoře v podkroví, my v přízemí.
Před pár týdny si teta přivedla nového přítele – Marka. Je mu dvaapadesát, vysoký, s tmavými vlasy prošedivělými na spáncích. Bydlí teď s ní nahoře.
Marek je stydlivý a trochu nervózní muž, ale strašně ochotný pomoct, hlavně venku. Když je něco na zahradě, u auta nebo s dřevem, hned se nabídne. Uvnitř je spíš tišší.
Jednou v sobotu jsem nesla tetě nahoru čisté povlečení. Schody do podkroví jsou úzké a točité. Právě když jsem byla v půlce, uslyšela jsem kroky shora. Marek sestupoval dolů.
Když mě uviděl, zastavil se a přitiskl se ke zdi, aby mě nechal projít.
„Počkej… pomůžu ti,“ řekl tiše. Vzal mi z rukou ten těžší balík povlečení a ustoupil o schod zpátky nahoru, aby mi uvolnil cestu. Pak šel pomalu za mnou.
Celou cestu mlčel. Já taky. Cítila jsem jen jeho přítomnost těsně za sebou. Když jsme nahoře položili povlečení na postel, podíval se na mě jen krátce, zčervenal a zamumlal:
„Díky, Kláro.“
Pak rychle sešel dolů.
Měla jsem dlouhé hnědé vlasy v culíku, bílou košili a legíny. Po porodu mám pořád 170 cm a prsa čtyřku. Nevím, jestli si toho všiml – ale nic neřekl.
Od té doby jsem ho začala vídat častěji venku. Sekal trávu, opravoval plot, nosil dřevo na zimu. Vždycky když jsem šla kolem, zvedl hlavu, krátce se usmál a tiše řekl „Ahoj, Kláro“. Žádný dlouhý pohled, žádný dotek. Jen ten stydlivý úsměv a sklopené oči.
A přesto… pokaždé, když jsem ho viděla, jak se potí venku v tričku a pomáhá, cítila jsem v břiše malé teplo. Něco, co mi Honza už dlouho nedokázal dát.

Similar stories