Déšť, káva a první pohled

V kavárně na rohu Nerudovy ulice bylo vždycky teplo, i když venku padal studený podzimní déšť. Vůně kávy se mísila se skořicí a tlumený jazz se rozléval mezi stoly jako líná řeka. Prague bývala večer krásná, ale toho dne působila skoro filmově. Anna seděla u okna, prsty obepínala hrnek cappuccina a předstírala, že čte knihu. Ve skutečnosti už deset minut sledovala muže u baru.

Měl tmavý kabát, lehce rozcuchané vlasy a výraz člověka, který nad něčím přemýšlí víc, než je zdrávo. Každou chvíli si něco zapisoval do malého notýsku. Anna si říkala, že je možná spisovatel. Nebo jen někdo, kdo rád působí tajemně.

Když zvedl oči, jejich pohledy se střetly.

Anna rychle sklopila zrak ke knize, ale koutky úst jí cukly do úsměvu. Cítila známé chvění v žaludku. To zvláštní napětí, které vzniká mezi dvěma lidmi ještě dřív, než padne první slovo.

„Promiňte,“ ozval se po chvíli vedle ní mužský hlas. „Je tady volno?“

Vzhlédla. Stál u jejího stolu s hrnkem espressa v ruce.

„Jestli nejste sériový vrah, tak ano.“

Muž se zasmál. „To říkají všichni sérioví vrazi.“

„Tak to si asi přesednu.“

„Pozdě. Už jsem si sedl.“

Anna zavřela knihu a poprvé si ho prohlédla zblízka. Měl světle hnědé oči a úsměv, který působil nebezpečně sebejistě.

„Já jsem Daniel,“ řekl.

„Anna.“

„Těší mě, Anno, která čte jednu stránku už čtvrt hodiny.“

Zrudla. „Takže mě pozorujete?“

„Jen trochu.“

„To zní podezřele.“

„Vy jste začala.“

Naklonila hlavu na stranu. „A jak přesně?“

„Usmála jste se na mě.“

„Možná jsem se usmívala na číšníka.“

„Ten byl za mnou. Beru to osobně.“

Anna se zasmála. Překvapovalo ji, jak snadno s ním mluví. Normálně bývala opatrná, ale Daniel měl zvláštní schopnost bourat její obranu jedinou větou.

„Takže,“ pokračoval, „co čtete?“

Ukázala mu obálku.

„Román o lásce?“ zvedl obočí. „To je odvážné čtení na někoho, kdo sedí sám v kavárně.“

„A co vy tam pořád píšete?“

Rychle zaklapl notýsek. „Státní tajemství.“

„Tak určitě.“

„Dobře,“ povzdechl si teatrálně. „Píšu si zajímavé věty, které slyším kolem sebe.“

„A slyšel jste dnes něco zajímavého?“

Podíval se jí přímo do očí. „Právě teď ano.“

Na okamžik nevěděla, co odpovědět. Ten pohled byl intenzivní, ale ne nepříjemný. Spíš ji nutil neusmát se a zároveň utéct.

Venku zesílil déšť a lidé v kavárně se tiskli blíž ke stolům. Číšník rozsvítil malé lampičky a místnost získala měkké oranžové světlo.

„Vsadím se, že flirtujete s každou ženou, která sedí sama,“ řekla Anna.

Daniel si lokl kávy. „Jen s těmi, které vypadají, že potřebují rozptýlení.“

„A vypadám snad smutně?“

„Ne. Spíš osaměle.“

Ta věta ji zaskočila víc, než čekala. Něco na tom bylo pravdy. Poslední měsíce se cítila zvláštně prázdná, i když měla práci, přátele i svůj zaběhnutý život.

„To je dost troufalé na člověka, kterého znám deset minut.“

„A přesto se mnou pořád mluvíte.“

„Možná čekám, kdy řeknete něco opravdu hloupého.“

„To přijde. Dejte mi čas.“

Oba se zasmáli.

Hodiny plynuly rychleji, než Anna čekala. Povídali si o knihách, cestování, trapných prvních schůzkách i o tom, proč lidé předstírají nezájem, když se jim někdo líbí.

„Protože se bojí,“ řekl Daniel tiše.

„Čeho?“

„Že ten druhý nebude cítit to samé.“

Anna si pohrávala se lžičkou. „A vy se nebojíte?“

„Právě teď docela ano.“

Zvedla k němu oči.

„Proč?“

Usmál se jen trochu. „Protože nevím, jestli flirtujete zpátky, nebo jste jen milá.“

Napětí mezi nimi se změnilo. Už to nebyla jen hra se slovy. Bylo v tom něco opravdového.

Anna se naklonila blíž. „A co myslíte?“

Daniel chvíli mlčel. „Myslím, že kdybych vás teď pozval na procházku deštěm, neodmítla byste.“

„To zní spíš jako test než pozvání.“

„Tak tedy… půjdete?“

Podívala se ven na mokré ulice a světla odrážející se v kalužích. Pak zpátky na něj.

„Jen pokud přiznáte, že jste si tu větu připravil.“

„Nikdy. Tohle je čistá improvizace.“

„Lhář.“

„Možná trochu.“

Zaplatili a vyšli ven. Déšť už nebyl tak silný, spíš jemně padal do vlasů a na kabáty. Kráčeli vedle sebe bez deštníku a Anna cítila zvláštní lehkost.

Daniel se na ni podíval. „Víš, co je na flirtování nejhorší?“

„Povídej.“

„Nikdy nevíš, kdy přestává být hrou.“

„A kdy to poznáš?“

Zastavil se pod lampou. Kapky deště se třpytily ve světle kolem nich.

„Asi ve chvíli, kdy ti začne záležet na odpovědi.“

Anna cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Byli si najednou nebezpečně blízko. Stačilo by jen trochu natáhnout ruku.

„A záleží ti?“ zeptala se tiše.

Daniel se usmál tím svým klidným způsobem. „Víš, že jo.“

Chvíli stáli mlčky. Město kolem nich šumělo, auta projížděla mokrými ulicemi a z dálky bylo slyšet tramvaje. Ale Anna vnímala jen jeho.

Pak udělala něco, co by normálně nikdy neudělala.

Vzala ho za ruku.

„Tak dobře,“ řekla. „Myslím, že flirtuju zpátky.“

Daniel se zasmál, tentokrát opravdově a bez obrany. Jeho prsty se propletly s jejími.

„To rád slyším.“

Pokračovali ulicí pomalu, jako by nikam nemuseli. Anna si uvědomila, že se usmívá už několik minut v kuse. Nebylo to jen kvůli jeho komplimentům nebo chytrým poznámkám. Bylo to tím pocitem, že ji někdo opravdu vidí.

„Mimochodem,“ řekla po chvíli, „co jste si o mně napsal do toho notýsku?“

Daniel vytáhl malý sešit z kapsy.

„Chceš to slyšet?“

Přikývla.

Otevřel stránku a přečetl: „Dívka u okna se usmívá očima, ale tváří se, že o nic nejde.“

Anna se rozesmála. „To je strašně kýčovité.“

„Já vím.“

„A stejně to fungovalo.“

Daniel zaklapl notýsek. „Takže mám pokračovat?“

Podívala se na něj s pobaveným výrazem.

„Možná jo. Ale budeš se muset hodně snažit.“

Naklonil se k ní o něco blíž.

„Výzvy mám rád.“

A zatímco nad Prahou dál tiše pršelo, oba věděli, že ten večer neskončí jen obyčejným flirtováním