Chvíle s ženou

S ženou jsou jen dvě chvíle ty nejkrásnější ta první je noc svatební a ta druhá obřad pohřební.

Seděl u okna, usrkával pětadvacetiletou single malt a sledoval jarní déšť. Vzpomínal na Martu.
​První chvíle, ta svatební, byla čistý hřích. Poutala ho tehdy k posteli neviditelným kouzlem – a popravdě i hedvábnou kravatou, kterou mu tehdy se zvrhlým mrknutím sebrala. Ta noc voněla drahým parfémem, potem a sliby, které se zdály nekonečné. Byla divoká, nezkrotná a v posteli dělala věci, za které by se vサstředověku upalovalo. Věřil, že chytil amora za křídla.
​Jenže z amora se stala fúrie s válečkem na těsto. Následujících čtyřicet let byla ta pouta už jen metaforická a sakra těsná.
​A pak přišel ten druhý nejkrásnější okamžik. Dnes.
​Pohřební obřad měl nepopíratelné kouzlo. Když rakev klesala do země, černá vdova po jeho boku (vlastně jeho pohledná sousedka, která ho přišla „potěšit“) mu jemně stiskla ruku. Marta byla konečně v chladu, přesně tam, kde to měla v ložnici poslední roky nejraději.
​„Je mi to tak líto, Karle,“ zašeptala sousedka a otřela se o něj bokem.
Karlovi cukly koutky. S ženou jsou vážně jen dvě chvíle nejkrásnější. Ta první, kdy vám ukáže nebe, a ta druhá, kdy se nad ní konečně zavře zem – a uvolní místo pro další hřích.