Jitka 10

Do ložnice pronikalo měkké světlo a pod peřinou bylo ještě cítit teplo našich těl po předchozím milování. Ležela jsem na boku a pozorovala Jitku, jak ještě přejíždí prsty po mém hrudníku. Každý jemný dotek na citlivých prsou mnou pořád vyvolával drobné zachvění.
Usmála se.
„Ty budeš citlivá ještě celý den.“
„To je tvoje vina,“ zamumlala jsem ospale.
Naklonila se ke mně a lehce mě políbila. Pomalu, líně, bez spěchu. Ten druh polibků, které člověk dává jen někomu, koho miluje.
Pak mě pohladila po tváři a tiše řekla:
„Půjdeš se mnou do sprchy?“
Jen jsem přikývla.
Koupelna byla plná páry během pár minut. Horká voda nám stékala po kůži a Jitka se ke mně okamžitě přitiskla zezadu. Objala mě kolem pasu, bradu opřenou o moje rameno.
„Miluju tvoje tělo,“ zašeptala.
Zavřela jsem oči. Pořád pro mě bylo skoro neuvěřitelné slyšet to tak samozřejmě. Bez váhání. Bez podmínek.
Vzala do dlaní trochu sprchového gelu a pomalu mě začala umývat — ramena, prsa, břicho. Jemně, skoro zamilovaně. Když přejela přes moje citlivé bradavky, neubránila jsem se tichému vydechnutí.
Jitka se pobaveně usmála a políbila mě pod ucho.
„Pořád stejné.“
Otočila jsem se k ní a přitiskla ji ke stěně sprchy. Mokré vlasy se jí lepily na krk a tváře měla růžové od horké vody. Byla nádherná.
Líbaly jsme se dlouho pod proudem vody, ruce bloudily po zádech, bocích a stehnech, ale tentokrát už v tom nebyla horečná touha předchozí noci. Spíš hluboká něha. Pocit, že patříme jedna druhé.
Když jsme pak vyšly zabalené do ručníků, Jitka mě chytila za ruku a odvedla do kuchyně.
Snídaně byla jednoduchá — káva, teplé pečivo, jahody a máslo. Seděly jsme naproti sobě u malého stolu v ranním světle a občas se jen usmály jedna na druhou bez jediného slova.
Bylo v tom něco zvláštně domácího.
Skutečného.
Jitka si pomalu míchala kávu a chvíli mlčela. Pak zvedla oči ke mně.
„Petro… můžu ti něco říct vážně?“
Okamžitě jsem znervózněla. „Jasně.“
Odložila lžičku.
„Já to s tebou nechci jen zkoušet.“
Srdce se mi rozbušilo.
„Myslím… opravdu. Ne jen vztah na chvíli. Chci společný život.“
Nedokázala jsem chvíli nic říct.
Jitka natáhla ruku přes stůl a propletla prsty s mými.
„A je ještě něco, co bys měla vědět.“
Podívala jsem se na ni tázavě.
Lehce se nadechla.
„Neberu antikoncepci,“ řekla tiše. „A ani ji brát nechci.“
Překvapeně jsem zamrkala.
Jitka se pousmála tím jemným, zranitelným způsobem, který ukazovala jen málokdy.
„Protože… jednou chci miminko.“
V kuchyni bylo najednou úplné ticho.
„Ne hned,“ dodala rychleji a pohladila mě po ruce. „Ale až budeme připravené. Až budeme mít náš domov, normální život… všechno.“
Cítila jsem, jak se mi stáhlo hrdlo emocemi.
„Ty o tom opravdu přemýšlíš?“ zašeptala jsem.
„O nás?“ pousmála se. „Pořád.“
Pak vstala, obešla stůl a posadila se mi na klín. Objala mě kolem krku a opřela si čelo o moje.
„Já tě miluju, Petro,“ zašeptala. „A chci budoucnost právě s tebou.“