Jitka 17

Probudilo mě teplo jejího těla a neklidný pohyb pod peřinou.
Bylo ještě brzy ráno, venku sotva začínalo svítat, ale Jitka už byla vzhůru. Ležela nade mnou, rozcuchané vlasy jí padaly kolem tváře a oči měla tmavé, ospalé a zároveň úplně hladové.
„Dobré ráno,“ zašeptala chraplavě.
Než jsem stihla odpovědět, políbila mě.
Tentokrát úplně jinak než obvykle.
Hluboce. Dychtivě. Jako by mě potřebovala okamžitě cítit celou.
Zachvěla jsem se pod ní a automaticky jí zajela rukama do vlasů. Jitka se ke mně přitiskla celým tělem, stehno mezi moje, prsa pevně na mém hrudníku. Obě jsme byly nahé a rozpálené už po několika vteřinách.
„Bože…“ vydechla mi do rtů. „Dneska tě strašně chci.“
Rozesmála jsem se překvapeně. „Tak to je nové.“
„To bude asi hormony,“ zamumlala a okamžitě mě znovu začala líbat na krku.
Byla nádherně nedočkavá. Pořád se mě dotýkala — rukama po bocích, po zádech, po prsou — jako by nevěděla, čeho se dotknout dřív. Když sevřela moje citlivé prso v dlani a palcem lehce přejela přes tvrdou bradavku, prudce jsem vydechla.
Jitka se zastavila.
A pomalu se usmála.
„Mhm…“
Naklonila hlavu a jemně mě políbila přímo na bradavku.
Celé tělo mi projelo horko.
Byly jsme obě poslední týdny citlivější než kdy dřív, ale tohle bylo nové. Když mě pak opatrně vzala do úst a lehce sála, nedokázala jsem potlačit tiché zasténání.
„Jituš…“
Jen spokojeně zamručela a pokračovala pomalu dál, zatímco její ruce bloudily po mém těle.
A pak jsem ucítila, jak se zachvěla ona sama, když jsem jí oplatila totéž.
Zvedla hlavu úplně překvapeně.
„Počkej…“ vydechla.
Přitáhla jsem si ji zpátky k sobě a jemně políbila její citlivé prso, zatímco ona se pod tím dotekem okamžitě prohnula.
„Bože, Petro…“
Rozesmály jsme se obě zároveň tím překvapeným, rozechvělým smíchem, když jsme zjistily, jak silně na nás tohle působí.
Pak už jsme se od sebe skoro nedokázaly odtrhnout.
Pod peřinou bylo teplo, naše těla klouzala po sobě a Jitka byla čím dál dychtivější. Líbala mě hladově, šeptala moje jméno a znovu a znovu se vracela k mým prsům, fascinovaná každou mojí reakcí.
„Miluju tvoje tělo,“ vydechla. „Úplně celé.“
Nakonec si mě přitáhla těsně k sobě, nohy pevně kolem mých boků, a milovaly jsme se pomalu a intenzivně zároveň — ztracené v polibcích, dotecích a ranní ospalé touze.
Když jsme pak obě zůstaly bez dechu schoulené v objetí, Jitka se líně usmála a pohladila mě po hrudníku.
„Tak tohle,“ zamumlala ospale, „budeme dělat často.“

Ve sprše jsme skončily znovu skoro se smíchem.
Jitka byla po ránu pořád nezvykle rozverná, objímala mě zezadu pod proudem horké vody a každou chvíli mě políbila na krk nebo rameno. Mokré vlasy se jí lepily na tvář a oči jí pořád zářily tím zvláštním šťastným světlem, které měla od potvrzení těhotenství.
„Ty se dneska tváříš nějak podezřele,“ zamumlala a opřela si bradu o moje rameno.
Snažila jsem se neusmát moc nápadně. „Já? Vůbec.“
„Mhm.“
Její ruce mi pomalu sklouzly po bocích k břichu a na chvíli tam zůstaly.
„Pořád nemůžu uvěřit, že tam opravdu je,“ zašeptala tišeji.
Položila jsem dlaň přes její.
„Já taky ne.“
Na pár vteřin jsme jen stály pod vodou v tichu koupelny, nahé, přitisknuté k sobě, a mně připadalo, že ten okamžik si budu pamatovat celý život.
Pak Jitka znovu přešla do své hravé nálady.
„Takže… kam mě dneska vlastně táhneš?“ zeptala se podezřívavě.
„Překvapení.“
„To nesnáším.“
„Lhářko.“
Rozesmála se a schválně mě štípla do boku.
Snídaně byla pomalá a domácí.
Seděly jsme u kuchyňského stolu v dlouhých košilích — samozřejmě bez ničeho pod nimi — a jedly tousty s jahodovým džemem. Jitka měla nohy položené přes moje klín a každou chvíli se na mě podezřívavě podívala.
„Ty fakt něco plánuješ.“
„Možná.“
„Petro.“
Jen jsem se usmála do hrnku kávy.
Do města jsme vyrazily kolem poledne.
Jitka měla na sobě světlé přiléhavé šaty bez podprsenky, které jemně obepínaly její štíhlé tělo i lehce citlivější prsa. Já zvolila tmavou sukni a béžový top, který zvýrazňoval moje plnější křivky i hrudník, který se během posledních měsíců změnil víc, než jsem si ještě nedávno uměla představit.
Cestou mě Jitka pořád vyslýchala.
„Aspoň nápovědu.“
„Ne.“
„Je to něco romantického?“
„Možná.“
„Petro!“
Držela jsem ji za ruku a jen se smála jejímu čím dál zvědavějšímu výrazu.
Když jsme ale zastavily před historickou budovou radnice, úplně se zarazila.
„Počkej…“
Podívala se na mě.
Pak zpátky na budovu.
A znovu na mě.
„Ty si děláš srandu.“
Tentokrát už jsem se usmála úplně otevřeně.
„Nedělám.“
Jitka na mě několik vteřin jen zírala s pootevřenými rty.
„Petro…“
Vzala jsem ji za obě ruce.
„Chci si tě vzít co nejdřív.“
Oči se jí okamžitě zalily slzami.
„Ty… ty jsi sem opravdu objednala termín?“
„Mám schůzku v kanceláři matriky za deset minut.“
Jitka si zakryla ústa rukou a rozesmála se tím rozechvělým, šťastným smíchem, který jsem milovala nejvíc na světě.
Pak mě přímo před radnicí objala tak pevně, až jsem málem ztratila rovnováhu.
„Já tě strašně miluju,“ zašeptala mi do krku.
V kanceláři matriky seděla starší úřednice s laskavým úsměvem, která evidentně okamžitě pochopila, co se právě děje.
Jitka pořád vypadala lehce v šoku.
„Takže… datum svatby?“ zeptala se úřednice mile.
Jitka se otočila ke mně s úplně odzbrojeným výrazem.
„Ty jsi to myslela vážně.“
Naklonila jsem se k ní a políbila ji krátce na rty.
„Naprosto.“
A Jitka se znovu rozplakala štěstím přímo uprostřed matriky.