Pomáhat si je lidské

Pomoc má jednu odpornou vlastnost. Člověk u ní nikdy přesně neví, kde končí dobrý skutek a kde začíná obchod.

Lidé si myslí, že nejintimnější je nahota, ale to není pravda. Nahota je často jenom kůže, světlo a trochu odvahy. Skutečná intimita začíná mnohem dřív. Třeba ve chvíli, kdy vám někdo mezi dvěma doušky vína přizná, že už třetí den neotevírá internetové bankovnictví, protože se bojí vidět vlastní život v číslech.

Kláru jsem neznal dlouho. Nebyla chudá tím způsobem, který by člověka hned dojal. Nechodila v roztrhaných botách, nespala po gaučích a nevyprávěla historky o tvrdém dětství. Naopak. Uměla vypadat jako žena, která má věci pod kontrolou. Měla pěkný kabát, drahý telefon, nehty vždycky udělané a ten zvláštní dar objednávat si další sklenku vína s lehkostí člověka, který zítra určitě nějak vymyslí.

Právě to „nějak“ na ní bylo nejzajímavější.

Někteří lidé žijí podle kalendáře. Klára žila podle nálady. Když měla peníze, utrácela je tak rychle, jako by se bála, že jí je někdo vezme. Když je neměla, tvářila se, že jde jen o drobnou technickou komplikaci. Nájem byl pro ni nepříjemná připomínka reality, splátky jen špatně načasovaný detail a kontokorent něco jako starý známý, kterého člověk nemá rád, ale stejně ho občas pozve domů.

Poprvé o tom začala mluvit v baru, kde bylo příliš teplo a příliš málo světla na to, aby se člověk cítil úplně zodpovědně. Seděla naproti mně, smála se, hrála si s prstenem na ukazováčku a kontrolovala telefon častěji, než bylo přirozené.

„Mám teď trochu blbý období,“ řekla.

Tohle lidé říkají, když ještě doufají, že nebudou muset říct pravdu.

„Jak blbý?“ zeptal jsem se.

„Normálně blbý,“ řekla a napila se. „Nic dramatickýho.“

Samozřejmě, že to bylo dramatické. Jen ne dost velké na to, aby se z toho dala udělat tragédie. Bylo to několik menších částek, které se poskládaly do něčeho, co už nešlo ignorovat. Nájem po splatnosti. Pár tisíc kamarádce. Něco na kreditce. Telefon. Věci, které samy o sobě nevypadaly nebezpečně, ale dohromady ji držely pod vodou tak elegantně, že se u toho ještě dokázala usmívat.

„Kolik?“ zeptal jsem se.

Podívala se na mě skoro uraženě.

„To je jedno.“

Nebyla to pravda. Kdyby to bylo jedno, řekla by číslo hned. Čísla jsou vždycky nejtrapnější část přiznání. Člověk může vyprávět o bolesti, samotě, zradě nebo špatném dětství, ale jakmile řekne konkrétní částku, všechna poezie se rozpadne. Najednou nejste smutná žena u vína. Jste člověk, kterému chybí dvanáct tisíc.

Nakonec to řekla.

„Dvanáct,“ zamumlala.

„Tisíc?“

„Ne, dvanáct korun,“ odsekla a zasmála se.

Měla ten druh smíchu, kterým se lidé snaží přeběhnout přes vlastní ponížení, než se pod nimi prolomí. Líbilo se mi to. Ne to ponížení samotné. Aspoň jsem si to tehdy říkal. Líbilo se mi, jak se ho snažila skrýt.

Chvíli jsme mlčeli. Barman utíral skleničky, někde za námi se někdo smál moc nahlas a Klára znovu rozsvítila telefon, i když tam nebylo nic nového. Nebo možná právě proto.

„Tak mi to zaplať ty,“ řekla najednou.

Řekla to lehce. Jako vtip. Jako provokaci. Jako jednu z těch vět, které člověk vypustí do vzduchu a pak čeká, jestli spadnou na zem, nebo jestli je někdo chytí.

Usmál jsem se.

„Můžu.“

V tu chvíli se přestala smát. Jen na vteřinu. Potom se zase usmála, ale už jinak.

„Jo? A co za to?“ zeptala se.

To byla ta chvíle, kdy se ještě dalo všechno zachránit. Mohl jsem říct, že nic. Mohl jsem říct, že si dělám srandu. Mohl jsem ji nechat odejít s jejími dvanácti tisíci, studem a představou, že svět je sice hnusný, ale ne úplně.

Místo toho jsem se opřel dozadu a podíval se na ni tak, aby pochopila, že odpověď už vlastně zná.

„Musíme si pomáhat,“ řekl jsem.

Klára se na mě dívala déle, než bylo pohodlné. Ještě pořád se usmívala, ale ten úsměv už nebyl lehký. Byl opatrný. Takový ten úsměv, kterým člověk zjišťuje, jestli stojí na kraji vtipu, nebo na kraji něčeho, co se bude muset zítra nějak pojmenovat.

„Ty jsi fakt hroznej,“ řekla.

„Já?“

„Jo. Takhle se to neříká.“

„A jak se to říká?“

Odvrátila pohled k baru. Barman právě někomu podával účtenku a mně přišlo skoro směšné, jak často se v životě ty nejhorší věci dějí v přítomnosti malých papírků, displejů a částek.

„Neříká se to vůbec,“ řekla.

Přikývl jsem. To byla pravda. Některé věci se neříkají nahlas, protože dokud se neřeknou, mohou zůstat čistší. Nebo aspoň méně přesné.

„Dobře,“ řekl jsem. „Tak to neříkejme.“

Napila se vína. Tentokrát pomalu. Viděl jsem, jak se snaží vrátit celé situaci původní podobu. Tu lehkost. Ten vtip. Ten okamžik, ve kterém se člověk může zasmát a dělat, že neřekl nic, co by ho prozradilo.

Jenže některé věty nejdou vzít zpátky. Zvlášť když je druhý člověk nechce pustit.

„Já nejsem žádná chudinka,“ řekla po chvíli.

„To jsem neřekl.“

„Ale myslíš si to.“

„Ne.“

„Lžeš.“

Měla pravdu, ale ne úplně. Nemyslel jsem si, že je chudinka. Chudinky bývají nudné. Klára byla něco jiného. Byla dospělá žena, která si dokázala koupit drahý kabát, objednat víno, usmívat se na muže a přitom nevědět, z čeho zaplatí nájem. Byla přesně ten typ člověka, který se nezhroutí najednou, ale po malých elegantních kouscích.

„Myslím si, že máš problém,“ řekl jsem. „A že ho dneska nechceš řešit sama.“

Zasmála se.

„Ty to umíš říct tak odporně.“

„Já vím.“

„A to tě baví?“

„Někdy.“

Chvíli bylo ticho. Bylo to jedno z těch tich, ve kterých se neděje nic viditelného, ale přitom se všechno posouvá. Klára přejela prstem po okraji skleničky. Vypadala, že přemýšlí. Nebo že čeká, až ji její vlastní stud přestane tolik tlačit.

„A kdybych řekla jo?“ zeptala se najednou.

„Tak bych ti poslal peníze.“

„Jen tak?“

„Jen tak ne.“

Usmála se, ale tentokrát už v tom byla i zvědavost. Možná i vzdor. To se mi na ní líbilo. Nechtěla vypadat jako někdo, kdo se nechal zahnat do kouta. Chtěla vypadat jako žena, která se rozhoduje. A já byl dost slušný na to, abych jí tu iluzi nechal.

„Ty si myslíš, že si mě koupíš?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl jsem. „Myslím si, že dvanáct tisíc je málo na to, aby si člověk někoho koupil. Ale dost na to, aby si někdo přestal na večer lhát.“

To ji zasáhlo. Viděl jsem to. Ne tak, že by se urazila. Spíš jako když se někdo dotkne místa, o kterém jste předstírali, že neexistuje.

„Jsi hajzl,“ řekla.

„Možná.“

„A mně by se mělo chtít odejít.“

„Můžeš.“

Řekl jsem to klidně. Možná až moc klidně. To byla moje největší laskavost a zároveň moje největší podlost. Nedržel jsem ji. Nevzal jsem jí kabelku, telefon ani možnost vstát. Jen jsem před ni položil dveře a nechal ji přesvědčit samu sebe, že když jimi projde, pořád to bude její rozhodnutí.

Lidé si na svobodě zakládají hlavně ve chvílích, kdy ji používají proti sobě.

Klára dopila víno.

„Jestli tohle udělám,“ řekla, „tak jenom proto, že chci.“

„Samozřejmě.“

„Ne proto, že potřebuju peníze.“

„Jasně.“

„A nebudeš se pak tvářit, že jsem nějaká…“

Nedořekla to. To slovo se jí zaseklo v krku. Bylo zajímavé, jak snadno dokázala mluvit o dluzích, nájmu a kontokorentu, ale nedokázala vyslovit označení pro ženu, která si nechá zaplatit za něco, co by možná za jiných okolností udělala zadarmo.

„Nebudu se tvářit nijak,“ řekl jsem.

To byla asi nejupřímnější věc, kterou jsem jí ten večer řekl.

Zaplatil jsem útratu. Chtěla protestovat, ale neudělala to. Jen si oblékla kabát a zkontrolovala telefon. Na displeji měla několik nepřečtených zpráv. Jednu z banky, dvě od kamarádky a jednu od někoho, koho měla uloženého jen jako „Máma“. Rychle telefon zhasla.

Venku bylo po dešti. Ulice se leskla, světla aut se lámala v kalužích a Praha vypadala na chvíli dražší, než ve skutečnosti byla. Šli jsme vedle sebe a ani jeden z nás moc nemluvil.

„Kam jdeme?“ zeptala se po chvíli.

„Ke mně.“

„To říkáš, jako kdyby to už bylo rozhodnutý.“

„Není?“

Zastavila se. Podívala se na mě a já v tu chvíli opravdu nevěděl, co udělá. Mohla odejít. Mohla mě poslat do prdele. Mohla si zachránit zbytek večera, zbytek hrdosti a možná i něco, co by později nazvala sebeúctou.

Místo toho si zapálila cigaretu.

„Máš doma víno?“

„Mám.“

„Tak dobře.“

Šli jsme dál.

Nevedl jsem ji za ruku. To by bylo příliš romantické a romantika se k téhle situaci nehodila. Romantika je vhodná pro lidi, kteří ještě věří, že jejich rozhodnutí mají hezké důvody. My jsme měli jenom částku, večer a dohodu, která pořád neměla jasný tvar.

U domu se znovu zastavila.

„Tohle je fakt hrozně debilní,“ řekla.

„Jo.“

„Víš, že já to pořád můžu brát jako srandu?“

„Můžeš.“

„A ty?“

„Já jsem se přestal smát už v baru.“

Chvíli na mě jen koukala. Pak se zasmála. Tentokrát tiše, skoro unaveně.

„Ty jsi fakt odpornej.“

„Já vím.“

Vyšli jsme schody. V domě bylo teplo a cítil jsem staré dřevo, vlhkost a cizí obědy za zavřenými dveřmi. Klára šla za mnou pomalu. Ne proto, že by váhala. Spíš jako kdyby si chtěla zapamatovat posledních pár metrů, kdy se ještě dalo předstírat, že se vlastně nic neděje.

U dveří mého bytu jsem vytáhl klíče. Kov zacinkal hlasitěji, než měl.

„A peníze?“ zeptala se.

Otočil jsem se k ní.

„Až potom.“

„Takže mi ani nevěříš.“

„Věřím ti přesně tolik, kolik je rozumné.“

Čekal jsem, že se urazí. Místo toho se usmála.

„Aspoň jsi konzistentní.“

Otevřel jsem dveře. Vešla dovnitř a na chvíli zůstala stát v předsíni. Rozhlédla se po bytě, jako by hledala něco, co by jí pomohlo zařadit tuhle situaci do normálního života. Botník. Kabát na věšáku. Knihy na zemi. Skleničky na stole. Obyčejné věci. Právě obyčejnost je na špatných rozhodnutích nejhorší. Člověk čeká temnou místnost, červené světlo a osudovou hudbu, ale většinou je tam jen neuklizený stůl a někde v rohu nabíječka od telefonu.

Sundala si kabát.

„Pořád můžu odejít,“ řekla.

„Pořád.“

„A ty bys mě nechal?“

„Ano.“

„To zní skoro slušně.“

„Nenech se zmást.“

Položila kabelku na židli. Pak se na mě podívala tak, že se celá věc konečně přestala tvářit jako rozhovor. Bylo v tom něco vzdorovitého, něco uraženého a něco zvědavého. Možná chtěla dokázat, že není oběť. Možná chtěla dokázat, že to má pod kontrolou. Možná chtěla jen na chvíli přestat myslet na internetové bankovnictví.

Nalil jsem nám víno. Skleničku si vzala, ale nenapila se hned.

„Dvanáct tisíc,“ řekla tiše.

„Dvanáct tisíc.“

„Kvůli takový blbosti.“

„Většina špatných rozhodnutí nevzniká kvůli velkým tragédiím,“ řekl jsem. „Spíš kvůli malým částkám, pozdním večerům a lidem, kteří vědí, kdy nemají být hodní.“

Tentokrát se nezasmála.

Jen položila skleničku na stůl a udělala krok ke mně.

„Tak co, budeš teď dělat, že sis mě koupil?“

„Ne. Budu dělat, že sis to vybrala.“

Když Klára u mě stála a zvažovala co udělat, tak jsem si ji začal představovat v jiném úhlu.

„Pořád můžeš odejít,“ řekl jsem.

„Já vím.“ odpověděla suše.

Ale oba jsme věděli, že těch dvanáct tisíc už stojí mezi ní a dveřmi.

„Tak si ke mě klekni“ a gestem jsem ji ukázal volné místo mezi mými nohami.

Klára si klekla a koukala na mě dál. Nic neříkala.

„No a teď si vyber, můžeš začít klidně kouřením nebo pomalejším svlíkáním“ řekl jsem.

Viděl jsem ji na obličeji jak pořád přemýšlí, a mě bavilo ji dávat tyhle možnosti. Bylo to jednodušší než ji dávat pokyny. Dost ji to trápilo.

Klára dál chvilku přemýšlela. Rozhodla se mi ale pro první možnost. Začala mi pomalu rozepínat kalhoty a přitom mě sledovat. Nevím, jestli třeba čekala, že někde se rozsvítí tlačítko "stop" a my z té hry přestaneme, ale nestalo se to. Když mi rozepla kalhoty, tak mi zkoumala péro, piercingy, implantáty. Nic neříkala. Začala mě pomalu honit a postupem se přidala i do kouření. Pečlivě jsem se díval, jak ji to jde, a šlo ji to. Jazykem mi kroužila po žaludu, hrála si s koulemi a když mi už peně stál, tak se nebála zajet hlouběji do krku. To už se mi líbilo dost.

„No abys mě hnedka neudělala. Ještě tě chci vidět nahou a prozkoumat Tě i vevnitř“ pošeptal jsem ji a začal jsem ji u toho držet za vlasy.

„Mám tě svlíknout já nebo se svlíkneš sama?“

„Klidně Ty mě svlíkni“ řekla.

Pomohl jsem ji vstát a vstal jsem rovnou i s ní. Začal jsem ji pomalu svlíkat. Nekoukal jsem na její tělo, ale koukal jsem přímo do očí. V obličeji byla celkem pěkná. Když před mnou stála už jenom ve spodním prádle, tak jsem ji rozepnul nejdřív podprsenku a a ještě chvilku jsem si hrál s jejími kalhotkami. Zajížděl jsem rukami dovnitř, vytahoval jsem ji je, a párkrát jsem ji je vytáhnul tak, že je měla v pičce zaříznutý tak, až si z toho stoupala na špičky.

„Chceš ještě za příplatek anál? Dám Ti pár tisíc navíc.“ zeptal jsem se ji upřímně. Jakoby už teď nebyla situace vypjatá.

„To radši ne, na to nejsem teď připravená“ řekla. Trošku mě to zaujalo. Příště by ho chtěla? Bude nějaké příště? A bude to zase za peníze? Nic jsem ale neříkal.

Když jsem si s ní dál hráll, začal jsem ji osahávat. Prsa měla sice menší, ale byla dost citlivá. Ukázal jsem ji ruku, ať mi do ní plivne. Chvilku nevěděla, co se po ní chce, ale nakonec to pochopila. Aby to bylo vtipnější, tak jsem do ní plivnul taky. Kláře jsem zajel rukou do kalhotech, a začal ji mnout, Zkoumat její pičku tak, jak ona zkoumala moje péro. Nenuceně, pomalu. Nebyla moc oholená, a bylo vidět, že nebyla nijak ani připravená. Po chvilce nenuceného prstění začala i sama vzdychat.

„Chceš už ošukat nebo chceš abych tě nejdřív i trochu ochutnal?“ zeptal jsem se. Nic neříkala. Sice už jsem měl chuť na ten sex a pořádně ji opíchat, ale když mě tak pěkně kouřila, tak jsem si řekl, že ji i ochutnám. Nečekal jsem na její odpověď, položil jsem ji, a odhrnutými kalhotkami jsem ji začal lízat. To už Klára začala vzdychat o něco víc, a nakonec se začala i dost kroutit. Nepřestával jsem, a její pička začala dost krémovatět. Pro mě to bylo celkem dost rajcovní, a cítil jsem, jak se udělala. Nechal jsem ji ať se trochu uklidní a chvilku jsem sledoval, jakou má vlastně pičku. Pysky měla otevřené, vytažené, byla lehce neoholená, a vytékal z ní její krémek.

„Bereš něco nebo si mám vzít kondom?“ Zeptal jsem se ji když jsem měl hlavu ještě u její pičky.

„Mám antinu“ odpověděla.

To jsem rád slyšel. Vstal jsem k ní a začal jsem ji poklepávat pérem na tu její pičku. Byla otevřená, uvolněná, a tak ten zásun proběhl velice snadno. Když už jsem v ní byl, tak jsem si na chvilku pomyslel, jestli i celý ten večer by probíhal s takovým jednoduchým zásunem i kdyby nešlo třeba o peníze. Když jsem do ní strčil celé péro, tak jsem se na ní díval a ona se chvilku dívala na mě. Začal jsem přirážet. Kalhotky měla pořád na sobě a mě bavilo je pořád tahat. Držel jsem je za šukání a když jsem začal intenzivně přirážet, tak jsem je vždycky víc zatáhl. Byly už dost vytahaný a špinavý. Nakonec jsem je omylem roztrhnul. Klára to ignorovala. Vzdychala, třásla se, a její pička zase intenzivně krémovatěla. Péro jsem měl celé bílé a bylo na ní vidět, jak si to užívá.

Když už kalhotky byly roztrhnutý, tak jsem ji chytnul za pas a začal jsem přirážet pořádně a hluboko. Netrvalo to ani tak dlouho a udělal jsem se. Její pička, která už byla dost od jejího vlastního krému, dostala ještě mojí velkou dávku semene. Chvilku jsem v ní ještě byl, a pak když jsem z ní péro vytáhnul, tak bylo bílý, a z její pičky se vyvalil silný proud semene.

„No to už bude asi vše dneska, díky.“

Po všem zůstala chvíli sedět na kraji postele. Neplakala. To by bylo příliš jednoduché. Jen si upravovala vlasy a dívala se někam před sebe, jako kdyby se snažila rozhodnout, do které části svého života tenhle večer zařadí.

Já jsem vstal, otevřel okno a vzal telefon ze stolu.

„Číslo účtu,“ řekl jsem.

Podívala se na mě.

„Teď?“

„Chtěla jsi to dneska.“

Chvíli na mě hleděla, potom se zvláštně zasmála. Nebyl to veselý smích. Spíš takový ten zvuk, kterým člověk zakryje, že něco uvnitř dopadlo přesně tak, jak celou dobu věděl, že dopadne.

Nadiktovala mi číslo účtu. Pomalu. Jako by tím získávala čas.

V bankovní aplikaci vypadalo všechno čistěji. Jméno příjemce. Částka. Poznámka. Potvrdit. Žádné tělo, žádné ticho, žádný stud. Jen technologie, která umí z lidských slabostí udělat elegantní transakce.

Do poznámky jsem nenapsal nic.

Telefon jí pípnul dřív, než si stihla dopnout podprsenku.

Vzala ho do ruky a podívala se na displej. Na vteřinu se jí ulevilo. Viděl jsem to. A právě ta úleva byla na tom celém nejhorší. Ne to, co se stalo předtím. Ne moje nabídka, ne její souhlas, ne všechno, co jsme si dokázali neříct nahlas. Nejhorší bylo, že to fungovalo.

„Díky,“ řekla.

To slovo mezi námi zůstalo stát jako něco mokrého a nepříjemného.

„Nemáš zač,“ odpověděl jsem.

Oblékala se rychleji, než se svlékala. U dveří si ještě jednou zkontrolovala telefon, jako by se chtěla ujistit, že těch dvanáct tisíc opravdu existuje. Potom se na mě podívala.

„Byla to sranda,“ řekla.

„Jasně.“

„Myslím to vážně.“

„Já taky.“

Přikývla, ale ani jeden z nás tomu nevěřil dost na to, aby se nám ulevilo.

Když odešla, chvíli jsem stál v předsíni a poslouchal její kroky na schodech. Pak jsem zavřel dveře, sebral skleničky ze stolu a otevřel okno ještě víc. Byt potřeboval vyvětrat. Ne kvůli ní. Ne kvůli výčitkám. Spíš proto, že některé večery po sobě nechávají vzduch těžší, než by se slušelo.

Za deset minut mi přišla zpráva.

„Fakt jsi mi pomohl.“

Díval jsem se na tu větu dlouho. Byla v ní vděčnost, stud i malá lež, bez které by se možná ráno nenáviděla přesněji.

Mohl jsem jí napsat, že o nic nešlo. Mohl jsem jí napsat, že to byla jenom blbost. Mohl jsem být ještě jednou hodný.

Místo toho jsem telefon položil na stůl a nechal ji bez odpovědi.

Pomohl jsem jí. O tom nebylo sporu.

Jen jsem si nebyl jistý, jestli pomoc, po které se člověk musí osprchovat i zevnitř, ještě pořád patří mezi dobré skutky.