Kateřina - Román

Slunce se opíralo do prašné cesty, která se táhla zvlněnou krajinou. Bylo léto, ale ne to něžné, voňavé léto písní a básní... bylo to léto žhnoucí, nemilosrdné, kdy i ptáci zmlkli a schovali se do stínu řídkých dubů, které lemovaly cestu. Zvedající se prach od kol vozu se mísil s potem lidí i zvířat a vytvářel ve vzduchu mlžný opar, který se třpytil v odpoledním světle.

Karavana se ploužila k severu. Dva těžké nákladní vozy tažené páry mohutných tažných koní, tři jezdci na lehčích ořích a asi tucet poutníků, kteří se k vozům přidali cestou, protože v těchto končinách bylo bezpečnější cestovat ve skupině. Hlavní obchodník, muž středního věku jménem Bohuslav, seděl na kozlíku prvního vozu a v ruce svíral otěže s takovou samozřejmostí, s jakou jiní drží modlitební knížku. Byl to zkušený kupec, který tuhle trasu znal jako vlastní dlaň, a právě proto mu na tváři pohrával nepatrný stín znepokojení. Poslední dobou se v kraji množily zprávy o lapcích, a přestože měli ozbrojený doprovod, Bohuslav by byl raději, kdyby už byli za branami kláštera Svaté Anežky, kam mířili.

Kateřina seděla na druhém voze, schoulená mezi balíky látek a pytli s obilím, a snažila se udržet rovnováhu pokaždé, když kolo narazilo na kámen. Bylo jí devatenáct, ale ve tváři měla stále cosi nevinného... velké, hluboké oči barvy lískových oříšků, pleť bledou jako alabastr, a vlasy spletené do pevného copu, který jí splýval po zádech až k pasu. Na sobě měla prosté šedé roucho novicky. V klášteře Svaté Anežky měla strávit zbytek života. Rozhodla se pro to před půl rokem, když jí otec oznámil, že rodina nemá na věno, matka plakala... Kateřina neplakala. Přijala to jako osud, jako řeku, která teče jedním směrem a nelze ji obrátit.

Ale teď, na téhle rozprašné cestě, pod tou nekonečnou modrou oblohou, cítila něco, co nedokázala pojmenovat. Bylo to poprvé, co opustila rodnou vesnici. Poprvé, co viděla svět za obzorem, který znala od dětství. A přestože každá vesnice, kterou minuli, byla skoro stejná jako ta její, měla pocit, že svět je najednou větší, než si dokázala představit. A možná i nebezpečnější.

„Je ti špatně, sestro?“ ozval se hlas vedle ní.

Kateřina se otočila. Vedle ní seděla Eliška, žena, která se ke karavaně přidala před dvěma dny. Bylo jí asi čtyřicet, měla tvář poznamenanou léty, ale oči jí svítily inteligencí a laskavostí. Tvrdila, že je vdova a míří za sestrou do sousedního kraje, ale Kateřina si nebyla jistá... na vdovu měla až příliš sebevědomý pohled a na jazyku slova, která by zbožná žena nevyslovila.

„Ne, paní,“ odpověděla Kateřina tiše. „Jen… přemýšlím.“

„Nebezpečný zvyk pro budoucí jeptišku,“ usmála se. „V klášteře za tebe budou přemýšlet představené. Ty se budeš modlit a pracovat. To je celý život jeptišky... modlitba a práce. A žádné otázky.“

Kateřina sklopila oči. „To je přece správné. Bůh si nežádá otázky, ale víru.“

Eliška se zasmála... tichým, hrdelním smíchem, který zněl v tom horkém vzduchu skoro neslušně. „Dítě, ty jsi tolik zbožná, až je to skoro škoda. Víš, že v některých klášterech není život tak svatý, jak se povídá?“

„Co tím myslíte?“

„Nic. Jen stará vdova si povídá sama pro sebe. Zapomeň na to.“

Ale Kateřina nezapomněla. Eliščina slova v ní zůstala viset jako pavučina, kterou nelze setřást. Pohled jí zabloudil k ostatním členům karavany.

Nejblíže vozu jel na koni mladý muž jménem Radovan. Byl jedním z tří najatých strážců, které Bohuslav platil za ochranu karavany. Nemohl být starší než pětadvacet, měl světlé vlasy spletené do copu, modré oči a tvář, která by byla hezká, kdyby jí přes levou čelist netáhla dlouhá jizva. Na zádech měl luk a u pasu meč, který se zdál být na jeho štíhlou postavu až příliš těžký. Ale Kateřina ho viděla, jak s ním zachází, a věděla, že je to zbraň v rukou někoho, kdo jí rozumí.

Radovan na ni občas pohlédl. Dělal to nenápadně, ale Kateřina to cítila. Pokaždé, když jeho modré oči zavadily o její tvář, ucítila podivné teplo v břiše. Byl to hříšný pocit. Nevhodný pro novicku. Ale nedokázala ho potlačit. Když se na ni naposledy podíval, sklopila oči tak prudce, až si málem přiskřípla cop do mezery mezi prkny vozu.

Druhý strážce, starší muž jménem Ctibor, byl Radovanovým pravým opakem. Bylo mu nejméně padesát, měl prošedivělé vousy, plešatou hlavu a břicho, které se mu přelévalo přes opasek. Kdysi býval vojákem... alespoň to tvrdil... ale teď už byl raději, když nemusel tasit meč. Třetí strážce, kterému všichni říkali prostě „Štíhlý“, byl mlčenlivý chlapík s ostrými rysy a očima, které prozrazovaly, že viděl hrozné věci Byl to on, kdo jel vždy napřed a zkoumal cestu.

Kromě strážců a Elišky cestovalo s karavanou ještě několik dalších poutníků. Starý mnich bratr Tomáš, který se vracel do svého kláštera a většinu cesty prospal. Mladý manželský pár... kupec s manželkou, kteří vezli svatební truhlici a neustále se o něco dohadovali. A pak tu byl ještě Radomír, potulný kejklíř a muzikant, který se přidal předevčírem. Měl s sebou podivný nástroj podobný loutně, tvář pomalovanou vybledlými barvami, které kdysi tvořily masku, a jazyk ostrý jako břitva. Kateřina z něj měla strach. Ne že by jí něco udělal... naopak, byl zdvořilý, skoro uctivý. Ale v jeho očích tančily plamínky, které nevěstily nic dobrého.

„Jak dlouho ještě do kláštera?“ zeptala se Kateřina tiše.

Bohuslav, který zaslechl její slova, se otočil na kozlíku. „Při dobré cestě dva dny. Při špatné…“ Odmlčel se a rozhlédl se po krajině. „Modleme se, abychom tam dorazili dřív, než se setmí pozítří.“ Víc neřekl. Ale Kateřina slyšela v jeho hlase něco, co jí nahnalo strach.

Odpoledne se přehouplo do podvečera. Slunce se změnilo v rudou kouli, která se pomalu nořila za obzor, a krajina se zahalila do zlatavého přísvitu. Karavana zastavila na louce u malého lesíka, kde hodlala přenocovat. Ctibor rozdělal oheň, Bohuslav odvázal koně a začal je krmit, a ostatní se rozložili kolem plamenů.

Kateřina si sedla stranou, na kraj vozu, a pozorovala hvězdy, které se jedna po druhé rozsvěcovaly na temném nebi. V klášteře bude spát v cele, bude vstávat se svítáním, modlit se, pracovat. Už nikdy neuvidí takovou oblohu jako tuhle. Už nikdy neucítí vítr ve vlasech a prach na tváři. Už nikdy…

„Smíš se posadit blíž k ohni, sestro.“ Radovan stál vedle ní, ruce v bok, a díval se na ni tím svým vážným pohledem. „Není dobré, aby ses vzdalovala. Noc přináší nebezpečí.“

„Jaké nebezpečí?“ zeptala se Kateřina.

Radovan chvíli mlčel. Pak pokrčil rameny. „Vlk. Divoké prase. Nebo něco horšího.“ Neřekl co, ale Kateřina věděla. Bandité. Loupeživé bandy, které se potulovaly krajem a přepadaly osamělé pocestné. Slyšela o nich vyprávět už ve vsi.

Posadila se k ohni. Plameny prskaly a vrhaly na tváře shromážděných divoké stíny. Radomír naladil svou loutnu a začal hrát... tichou, melancholickou melodii, která se nesla nocí jako ozvěna dávných časů. Kateřina poslouchala, kolébána tou hudbou, a cítila, jak jí víčka těžknou.

„Měla by sis jít lehnout,“ ozvala se Eliška. „Zítra nás čeká dlouhá cesta. Odpočiň si.“ Kateřina poslušně přikývla a natáhla se na voze mezi balíky látek. Bylo to tvrdé a nepohodlné, ale její tělo bylo tak unavené, že usnula dřív, než stihla napočítat do deseti.

Probudila se do chladného rána. Mlha se plazila po zemi jako přízrak a první sluneční paprsky ji teprve začínaly rozpouštět. Karavana se dala do pohybu brzy, sotva se nasnídali suchého chleba a sušeného masa. Cesta byla čím dál náročnější... krajina se změnila, kopce byly strmější a lesy hustší. Sem tam minuli opuštěnou usedlost, polorozpadlou stodolu, zarostlý hřbitov. Známky toho, že tahle oblast kdysi byla obydlená, ale teď už je divoká a nehostinná.

„V těch lesích se to jen hemží lapky,“ zabručel Ctibor. „Měli bychom držet pohromadě a dávat pozor.“ Bohuslav přikývl, ale mlčel. I on cítil, že něco visí ve vzduchu.

K poledni dorazili k řece. Nebyla široká, ale proud byl prudký a brod nebezpečný. Zastavili, aby napojili koně a naplnili měchy vodou. Kateřina slezla z vozu a přistoupila k řece. Klekla si na břeh, nabrala vodu do dlaní a umyla si obličej. Chladivá voda jí osvěžila a na okamžik zahnala únavu.

„Sestro Kateřino.“ Byl to Radomír. Stál za ní, v ruce svou loutnu, a usmíval se. Ten úsměv byl samá hrana.

„Přeji ti dobrý den,“ odpověděla Kateřina zdvořile a chtěla se vrátit k vozu.

„Počkej. Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Proč jdeš do kláštera? Jsi mladá. Krásná. Svět je plný možností. Proč se pohřbívat za zdmi?“

Kateřina se zarazila. „To nejsou otázky, na které bych chtěla odpovídat kejklíři.“

Radomír se zasmál. „Možná. Ale kejklíři někdy vidí víc. Víš, já prošel kus světa. Viděl jsem věci, ze kterých by ti vstávaly vlasy hrůzou. Ale taky jsem viděl zázraky. A vím jedno... život je příliš krátký na to, abychom ho strávili na kolenou.“ Obrátil se a odkráčel zpátky k ohni, než stačila odpovědět.

Kateřina se vrátila k vozu. Uvnitř ní se prala zbožná dívka s jinou, která chtěla poznat svět. Ale nebyl čas přemýšlet. Karavana se dala znovu do pohybu.

Odpoledne se cesta začala svažovat do údolí. Po obou stranách se tyčily husté lesy, tmavé a mlčenlivé, a koruny stromů se nad cestou proplétaly tak hustě, že slunce sotva pronikalo na zem. Bylo to ideální místo pro přepadení. A všichni to věděli.

Bohuslav pobídl koně. „Rychleji. Musíme být z toho údolí venku, než se setmí.“ Ale bylo pozdě.

První šíp zasvištěl vzduchem a zabodl se do boku vozu přímo vedle Kateřiny hlavy. Dívka vykřikla a instinktivně se přikrčila. Následovaly další šípy... jeden zasáhl koně, který se vzepjal a začal divoce ržát, druhý trefil Bohuslava do ramene. Kupec se s výkřikem skácel z kozlíku.

„Bandité!“ zařval Ctibor a tasil meč. Ale bylo pozdě. Z lesa se vyřítila skupina mužů... nejméně pět, možná víc... špinaví, rozcuchaní, s tvářemi pokrytými jizvami a špínou. Byli ozbrojení sekerami, meči a holemi. Jejich výkřiky se rozléhaly údolím jako vytí vlků.

Radovan okamžitě popadl luk a vyslal šíp, který zasáhl jednoho z banditů do krku. Muž se zvrátil dozadu a zůstal ležet v prachu. Štíhlý tasil dva krátké meče a vrhl se proti přesile s takovou zuřivostí, že první dva útočníci před ním couvli. Ale pak ho obklopili a přesila začala být znát.

Kateřina se v panice rozhlédla. Lidé křičeli, koně zaržáli, meče řinčely o štíty. Eliška se schovala za vůz a modlila se. Mladý kupec se snažil chránit svou ženu, ale byl sám neozbrojený. Starý mnich Tomáš zůstal sedět na voze s očima upřenýma k nebi, jako by už byl jednou nohou na onom světě.

A pak si Kateřina uvědomila, že jediná šance je schovat se. Vrhla se pod vůz, mezi kola, a přitiskla se k zemi. Prach jí naplnil ústa a nos. Srdce jí bilo tak hlasitě, že byla přesvědčená, že ho slyší celé údolí. Kolem ní duněly kroky, ozývaly se výkřiky, nářky, zvuky umírání. Zavřela oči a modlila se. Modlila se tak vroucně jako nikdy v životě.

Ale Bůh ji nevyslyšel.

Silná ruka ji chytila za kotník a nemilosrdně vytáhla zpod vozu. Kateřina se snažila kopat, škrábat, bránit, ale byla příliš slabá. Muž, který ji držel, byl obrovský... nejméně o hlavu vyšší než Radovan... s tváří pokrytou strupy a dechem páchnoucím zkaženými zuby. Jednou rukou ji zvedl do vzduchu, jako by nic nevážila, a druhou jí roztrhl roucho na prsou. Látka s praskotem povolila a odhalila její ňadra.

„No podívejme se!“ zasmál se bandita. „Tady někdo schovával poklad!“ Jeho společníci se zachechtali.

Kateřina chtěla křičet, ale z hrdla jí vyšel jen slabý, zoufalý zvuk. Muž ji přitiskl k zemi, jednou rukou jí držel obě zápěstí nad hlavou a druhou si rozepínal kalhoty. Jeho oči hořely chtíčem a krutostí. Kateřina cítila, jak se jí do mysli vkrádá zoufalství, jak se svět kolem ní hroutí.

A pak se něco stalo.

Něco... spíš někdo... proletěl vzduchem a tvrdě dopadl na banditu. Byla to noha. Noha obutá v těžké okované botě, která ho zasáhla do žeber takovou silou, že muž odletěl stranou a svalil se do prachu. Kateřina zůstala ležet na zemi, neschopná pohybu, a nad ní se tyčila nová postava.

Byl to muž. Nebyl tak velký jako ten, co ji napadl, ale bylo na něm cosi, co nahánělo větší hrůzu. Měl tmavé vlasy svázané do ohonu, ostře řezanou tvář s tenkými rty a oči tak studené, že z nich šel mráz. Byl oblečený do černé kožené vesty a na opasku měl meč s rukojetí zdobenou stříbrem. Očividně byl vůdcem banditů. A právě ji zachránil před ***ilněním.

„Ty idiote,“ procedil mezi zuby na muže, který se sbíral ze země. „Řekl jsem jasně... žádný zbytečný násilí na ženských. Nejdřív je prohlídneme, pak je prodáme. Každá panna má cenu zlata. A ty bys ji zničil kvůli pár minutám zábavy?“

Bandita se pokusil něco namítnout, ale vůdce ho umlčel jediným pohledem. Pak se obrátil ke Kateřině. Pomalu, skoro něžně, jí pomohl na nohy. Jeho ruka byla studená a pevná. Kateřina se třásla po celém těle a roucho jí viselo v cárech přes prsa. Snažila se zakrýt, ale on jí ruku jemně odtáhl.

„Nestyď se, děvče,“ řekl tiše. „Jsi v bezpečí. Teda… v bezpečí před zneužitím “ Jeho rty se roztáhly do úsměvu, který nebyl ani trochu přátelský. „Ale ne před prodejem. Kolik ti je? Osmnáct? Devatenáct? Vypadáš jako panna. Modlíš se? Podle roucha hádám jeptiška. Nebo spíš novicka. To je dobře. Za pannu se platí nejvíc. Čistý list papíru, na který si nový majitel napíše, co chce.“

Kateřina na něj zírala s hrůzou v očích. Tohle bylo horší než ***silnění. Tohle byl obchod. Chladný, vypočítavý, bezcitný obchod s lidským tělem a osudem.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se vůdce.

„K-K-Kateřina ,“ vykoktala.

„Kateřina,“ opakoval pomalu, jako by to jméno ochutnával. „Líbí se mi. Zůstane ti. Kupci milují, když jejich zboží má hezké jméno.“ Otočil se ke svým mužům. „Svažte ji. Ale opatrně. Když jí uděláte modřinu, stáhnu vás z kůže. A seberte všechno cenné. Koně, nářadí, látky, šperky. Co se nedá odnést, spalte. A zajatce svažte taky... pokud jsou ještě naživu, dají se prodat do otroctví. Jestli ne…“ Mávl rukou u krku. Bylo to gesto, ze kterého se Kateřině zvedl žaludek.

Klekla na kolena. Ne proto, že by ji někdo nutil. Ale proto, že jí nohy vypověděly službu. Kolem ní se rozprostírala scéna zkázy... vozy převržené, zboží rozházené, těla ležící v prachu. Ctibor byl mrtvý. Ležel tváří k zemi a pod ním se rozlévala tmavá kaluž. Bohuslav sténal a svíral si rameno, ze kterého trčel šíp. Štíhlý zmizel... Kateřina nevěděla, jestli utekl, nebo byl zabit. A Radovan… Radovan klečel na zemi, ruce svázané za zády, obličej zkrvavený, ale žil. Jeho modré oči jí hledaly. Když se jejich pohledy setkaly, viděla v nich něco, co jí dalo naději. Nebo možná jen iluzi naděje.

Vůdce banditů se postavil před ní a zvedl jí bradu špičkou prstu. „Podívej se na mě, děvče. Chci, abys věděla jedno... tohle není nic osobního. Já nejsem zrůda. Jsem obchodník. A ty jsi teď moje zboží. Když budeš hodná a nebudeš dělat problémy, bude se s tebou zacházet slušně, dokud tě neprodám. Když budeš zlobit…“ Nedokončil. Nemusel.

Kateřina zavřela oči. Slzy jí stékaly po tvářích a mísily se s prachem. Modlila se k Bohu.


Dny se vlekly. Kateřina se probouzela do stále stejného obrazu... špinavé plachty natažené mezi stromy, doutnající ohniště, pach potu a koní a něčeho, co nedokázala pojmenovat, ale co jí pokaždé sevřelo žaludek. Byl to pach beznaděje.

Od přepadení karavany uplynuly tři dny. Tři dny, během kterých se její svět zmenšil na okruh několika metrů kolem vozu, ke kterému byla přivázaná. Bandité se k ní chovali… neutrálně. Ne laskavě, ale ani krutě. Vůdce... muž, kterému ostatní říkali prostě „Šéf“ nebo občas „Wolf“... dodržel slovo. Žádný z mužů se jí nesměl dotknout. Alespoň ne tak, jak to zamýšlel ten obr první den.

Seděla teď na pařezu poblíž ohniště, ruce svázané vpředu konopným provazem, a pozorovala muže kolem sebe. Byli to různorodá sebranka, jakou by si představovala spíš v pekle než na zemi.

Nejbližší ohni byl muž, kterému říkali Zrzek. Přezdívku dostal podle rudých vlasů, které mu trčely na všechny strany jako hořící keř. Když mluvil, jeho slova dostávala zvláštní, táhlý tón, a používal výrazy, které Kateřina nikdy neslyšela. „Tož to je pěkná haluz,“ říkal často. Nebo: „Včil už nezbývá než čekat.“ A když se zlobil, spustil: „Doprčic, jářku, nechcu se o to přít!“ Jeho nářečí bylo tak silné, že mu občas nerozuměli ani vlastní spolubojovníci.

Druhý muž, Stanislav byl cizinec nebo alespoň z pohraničí. Do každé věty vkládal cizí slova, a když mu došla trpělivost, spustil ve svém jazyce úplně. „Kurczę, ten koń jest chory,“ nadával jednou, když se jim roznemohl kůň. „Musimy go sprzedać, bo zdechnie.“ Ostatní na něj koukali, ale většinou pochopili, co chce. Jeho řeč byla podivná, ale srozumitelná... alespoň natolik, aby rozdal rozkazy a mohli je plnit.

A pak tu byl třetí... Erik. Erik byl záhada. Mluvil česky, ale s podivným přízvukem. Občas mu z úst vypadlo slovo, které nikdo neznal. „Ten les je mörk,“ řekl jednou, a když se ho zeptali, co to znamená, jen pokrčil rameny a odpověděl: „Temný. Prostě temný.“ Kateřina měla podezření, že Erik pochází odněkud z dalekého severu, možná až z krajů za mořem. Byl vysoký, bledý, s vlasy barvy slámy a očima tak světlýma, že vypadaly skoro jako voda.

Největší záhadou byl ale sám Wolf. Jeho čeština byla dokonalá, bez přízvuku, bez nářečí. Mluvil, jako by byl šlechtic... a možná jím kdysi i byl. Jeho slova byla přesná, promyšlená, a jeho rozkazy jasné. Ale když se rozčílil, dovolil si vulgarismy, které prozrazovaly, že strávil hodně času mezi spodinou. Kateřina si všimla, že nikdy nemluví o své minulosti. Když se ho někdo zeptal, odkud je, jen se usmál a změnil téma. Bylo v něm cosi znepokojivého... ne krutost, ale chlad. Chlad, který říkal, že tenhle muž už dávno ztratil všechno.

Bandité seděli kolem ohně a dohadovali se. Cestovali už dva dny na jih, hluboko do lesů, kde se cítili bezpečněji. Kateřina šla pěšky, přivázaná k vozu, a každý krok ji bolel. Nohy měla rozedřené, boty promočené, ale neodvážila se stěžovat. Strach jí držel jazyk za zuby.

„Tož kde přesně se s nima sejdem?“ ozval se Zrzek, dloubaje klackem do ohně.

„Na staré pile,“ odpověděl Wolf. „Znáš to místo. U řeky, za tím vrbovým hájem. Kupec tam má dorazit pozítří večer. Přiveze peníze, my předáme zboží, a jedem dál.“

„A to zboží,“ protáhl Erik a podíval se na Kateřinu. Jeho světlé oči se na ni upřely s nečekanou intenzitou. „Co když s ní budou problémy? Vypadá slabě. Co když umře dřív, než ji prodáme?“

Kateřina cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Mluvili o ní jako o kusu dobytka. A v jejich očích jím skutečně byla.

Wolf si ji změřil. „Neumře. Je silnější, než vypadá. A pokud bude mít rozum, nebude dělat problémy.“ Jeho hlas byl tichý, ale Kateřina v něm slyšela varování. Bylo to varování určené jí.

„Ona je katolička, nie?“ vložil se do řeči Stanislav. „Modli se, panenko Bo my tu máme svoje modlitby.“ Zasmál se Zrzek a sevřel si rozkrok... Erik zůstal vážný.

„Modlení jí nepomůže,“ řekl Erik tiše. „Viděl jsem lidi, co se modlili. Stejně u***li. Všichni.“ Jeho hlas byl tak prázdný, že Kateřinu zamrazilo ještě víc.

Nastalo ticho. Jen oheň praskal a koně v pozadí netrpělivě přešlapovali. Pak se ozval Wolf.

„Dost řečí. Zítra nás čeká dlouhá cesta. Zrzek, první hlídka. Stanislav, druhá. Eriku, ty spíš. Já vezmu třetí. A ty…“ Podíval se na Kateřinu. „Budeš spát u vozu. Jestli se pokusíš utéct, najdu tě. A pak už nebudeš zboží. Budeš jen další mrtvola v lese. Rozumíš?“

Kateřina přikývla. Ani se nepokusila odpovědět. Její hlas by stejně selhal.

Další den cesty byl nejhorší. Déšť se spustil už za svítání a neustával. Studené kapky bičovaly tváře a promáčely oblečení na kůži. Cesta se změnila v blátivou řeku, ve které se kola vozu bořila až po nápravy. Koně funěli, muži kleli a Kateřina klopýtala za vozem jako duch.

K večeru se utábořili v jeskyni, kterou Wolf znal. Byla velká, suchá prostorná s vysokým stropem, kde se dalo rozdělat oheň, aniž by kouř prozradil jejich pozici. Kateřina se schoulila do kouta, promoklá na kost, a třásla se zimou.

Zrzek se na ni podíval a cosi zamumlal. Pak vstal, přistoupil k vozu a vytáhl z něj starou vlněnou deku. Hodil ji.

„Nechcu, aby tady u***la na zápal plic,“ zabručel na vysvětlenou. „Tož to není zadarmo. Ale mrcha, co kašle, se prodává špatně.“ Jeho oči se na okamžik setkaly s jejími, a Kateřina v nich zahlédla cosi, co nečekala. Nebyl to soucit. Ale nebyla to ani krutost. Rychle to zmizelo.

Zabalila se do deky a cítila, jak do ní pomalu vniká teplo. Byla to malá věc... stará, ošoupaná deka... ale znamenala pro ni víc než cokoliv jiného. Znamenala, že ještě není mrtvá. Že ještě existuje. Že ještě může doufat.

Další den se počasí umoudřilo a krajina se změnila. Lesy ustoupily otevřeným pahorkům a cesta byla širší, udržovanější. To znamenalo nebezpečí. Byli blíž civilizaci, blíž vesnicím a městům.

Wolf byl nervóznější. Jeho rozkazy byly ostřejší, jeho pohled neklidnější. „Musíme zrychlit. Do setmění musíme být u pily. Tam už budeme v bezpečí.“ Ale osud měl jiné plány.

Proti slunci se na obzoru objevily siluety. Nejdřív je Kateřina považovala za stromy... ale stromy se nepohybují. Pak se ozval dusot kopyt, který sílil každou vteřinou. A pak se objevily první detaily... zbroj, přilby, kopí. Královské vojsko.

„Do prdele!“ vykřikl Zrzek a popadl sekeru. „Jsme v pasti!“

Wolf okamžitě zareagoval. „K vozům! Otočte vozy! Udělejte barikádu!“ Jeho hlas byl klidný, ale Kateřina viděla, jak mu ve tváři cuká sval. Byl to strach. Skutečný strach.

Vojáků bylo nejméně dvacet. Jeli v sevřené formaci, s kopími namířenými vpřed, a na jejich veliteli vlála standarta s královským znakem. Nebyli to nějací venkovští strážní. Byli to profesionální vojáci, vycvičení v boji.

Bandité se pokusili vytvořit obrannou linii. Zrzek stál vpředu se sekerou, vedle něj Erik s dlouhým mečem a Stanislav s krátkým kopím. Wolf tasil svůj stříbrem zdobený meč a postavil se do středu. Vypadali skoro statečně. Skoro.

Ale přesila byla příliš velká. Vojáci narazili do barikády. První dva okamžitě spadli z koní, ale další se přehnali přes vozy a začali sekat do všeho živého. Erik zasadil jednomu vojákovi ránu do stehna, než ho další probodl kopím. Padl s výkřikem, který zněl víc překvapeně než bolestivě. Zrzek se oháněl sekerou jako pominutý, jeho nadávky se mísily s řinčením zbraní... ale pak ho zasáhl meč do ramene a on se svalil do bláta. Stanislav se dal na útěk, ale dostihl ho jezdec a jedinou ranou ho srazil k zemi.

Wolf bojoval jako ďábel. Jeho meč byl rozmazaný pohyb, který odrážel jednu ránu za druhou. Kateřina ho pozorovala s otevřenou pusou. Nebyl to jen vůdce banditů. Byl to šermíř. Možná skutečně býval šlechticem. Ale ani jeho umění nestačilo. Jeden z vojáků ho zasáhl do hlavy jílcem meče a Wolf se zhroutil do bezvědomí.

Během několika minut bylo po všem. Bandité leželi na zemi... mrtví nebo zranění. Kateřina zůstala stát u vozu, stále přivázaná, a třásla se po celém těle.

Vojáci se rozhlíželi po bojišti. Byli to drsní muži, pokrytí prachem a krví, a jejich tváře neprozrazovaly žádné emoce. Jeden z nich... mladý důstojník s jizvou přes obočí... přistoupil ke Kateřině.

„Co je zač?“ zeptal se.

„Zajatec,“ odpověděl jiný voják. „Podle roucha jeptiška. Nebo novicka. Asi ji vezli na prodej.“

Důstojník si ji změřil. „Rozvažte ji. Ať se napije. Vypadá, že každou chvíli omdlí.“ Kateřina cítila, jak jí po tváři stékají slzy. Slzy úlevy. Byla volná. Konečně volná.

Ale úleva netrvala dlouho. Zatímco ostatní vojáci prohledávali vozy a sbírali padlé, jeden z nich... podsaditý muž s rozpitými rysy... se k ní přiblížil. Viděla jen jeho oči. Byly to stejné oči, jaké měl ten obr, co ji chtěl ***silnit pod vozem. Oči plné chtíče.

„Pojď se mnou,“ zavrčel a chytil ji za vlasy. Kateřina vykřikla bolestí, ale než stačila zareagovat, táhl ji pryč od ostatních.

„Co to děláš?!“ křikl někdo, ale voják se ani neohlédl.

„Jen si ji prohlídnu!“ odpověděl suše a pokračoval v cestě k nedaleké stáji.

Byla to stará, polorozpadlá stavba na kraji cesty, ale stále měla střechu a uvnitř byla sláma. Voják do ní Kateřinu vhodil jako pytel brambor. Dopadla na záda a vyrazilo jí to dech z plic.

„Takže novicka,“ zachechtal se voják a začal si rozepínat zbroj. Kovové přezky řinčely a kožené řemeny praskaly, jak je sundával. „Slib čistoty, co? To se mi líbí. Už dlouho jsem neměl pannu.“ Jeho hlas byl hrubý, plný sprosté radosti.

Kateřina se pokusila odplazit, ale on ji chytil za kotník a přitáhl zpátky. Udeřila se hlavou o dřevěné bidlo a na okamžik se jí zatmělo před očima.

Voják odhodil poslední kus zbroje a stáhl si kalhoty. Jeho penis byl vztyčený, rudý, a mířil přímo na ni. Kateřina viděla, jak se na špičce leskne kapka vlhkosti.

„Otevři pusu,“ poručil a přistoupil blíž. Jednou rukou ji držel za vlasy, druhou si přidržoval penis. „Otevři pusu, nebo ti vyrazím zuby!“ Kateřina pevně sevřela rty. Ne. Tohle ne. Radši umřít. Radši umřít, než tohle.

Voják se na ni rozmáchl, ale v tu chvíli se ozval zvuk. Zvuk, který Kateřina nemohla zapomenout... mokré, čvachtavé. A pak ji zalilo něco teplého.

Voják ztuhl. Jeho tvář zbledla a oči se mu rozšířily překvapením. Z úst mu vyklouzla něco jako bublina. Pak se zhroutil na zem... těžce, nemotorně, jako pytel kamení. Za ním stál Wolf. V ruce svíral dýku, celou od krve. Jeho tvář byla bledá, na spánku měl hlubokou ránu, ze které se mu řinula ***, ale oči měl stále ty samé... chladné, vypočítavé, nemilosrdné.

Kateřina zůstala ležet ve slámě, celá zalitá krví padlého vojáka. Nemohla se pohnout. Nemohla mluvit. Její mysl byla prázdná, šokovaná.

Wolf se sehnul a rychle prohledal vojákovy kapsy. Vyndal obvazy, plnou čutoru a pár stříbrňáků. Strčil si to všechno do kapsy, aniž by věnoval mrtvole jediný pohled navíc.

Pak se obrátil k ní. Stála tam, třesoucí se, od krve, s očima vytřeštěnýma hrůzou.

„Ještě žiješ,“ konstatoval suše. „To je dobře.“ Podíval se na ni a poprvé za celou dobu viděla v jeho tváři něco, co nebylo chladné. Bylo to… praktické rozhodnutí.

„Poslouchej, děvče. Královští vojáci nejsou o nic lepší než my. Tenhle,“ kopl do mrtvoly, „chtěl tě ***silnit. Jeho kamarádi by tě možná nechali být. A možná by tě prodali do bordelu. Ale to už se nedozvíš. Protože jestli tady zůstaneš, najdou tě u mrtvoly a oběsí tě za vraždu. Chápeš?“

Kateřina na něj zírala. Její mozek se snažil zpracovat, co jí právě řekl.

„Jestli chceš žít,“ pokračoval Wolf, „musíš jít se mnou. Hned. Než se vrátí ostatní vojáci. Nemám čas na přemlouvání. Buď vstaneš a půjdeš, nebo tady zůstaneš a zemřeš. Rozhodni se. Rychle.“


Les je pohltil jako temné jezero. Kateřina se prodírala hustým podrostem, větve jí šlehaly do tváře a trny se jí zachytávaly do zbytků roucha, které teď bylo spíš hadrem než oděvem. Za sebou slyšela těžké, nepravidelné kroky Wolfa.

Ohlédla se. Vůdce banditů, ten chladný, nemilosrdný muž, který před pár dny plánoval její prodej, se teď sotva vlekl. Jeho tvář byla bledá jako vosk a po spánku se mu řinul pramínek krve, který se mísil s potem. Rána na hlavě, kterou utržil od vojáka, byla hlubší, než se zprvu zdálo. A nebyla to jediná rána... Kateřina si všimla, že si tiskne ruku k boku, kde se na kožené vestě rozlévala tmavá skvrna. ***. Jeho ***.

„Musíš zpomalit,“ řekla tiše a zastavila.

„Musíme jít dál,“ odpověděl Wolf, ale jeho hlas ztratil veškerou autoritu. Byl to teď jen hlas zraněného muže. Muže, který krvácel a byl by nejradši padl do trávy a už nevstal.

Šli takhle celý den. Kateřina vpředu, rozhrnujíc větve, Wolf za ní, klopýtaje přes kořeny a kameny. Cesta se svažovala do údolí, pak zase stoupala do kopců. Les byl starý, prastarý, jeho stromy pamatovaly časy, kdy tady ještě nebyli žádní králové ani kláštery. Mech pokrýval kameny jako zelený samet a vzduch byl těžký vlhkostí a pachem tlení.

K večeru už Wolf nemohl dál. Zastavil se, opřel se o kmen dubu a pomalu se sunul k zemi. Tvář měl šedivou a rty se mu chvěly. Kateřina k němu přiběhla.

„Vstaň. Musíš vstát.“ Ale věděla, že je to marné.

„Nech mě tady,“ zašeptal Wolf. Jeho oči byly zavřené a dech mělký. „Zachraň se sama. Běž. Jdi na sever, najdeš cestu, najdeš lidi. Jdi do svýho kláštera. Zapomeň na mě. Zapomeň na všechno.“ Kateřina chvíli stála bez hnutí. Pak si klekla vedle něj, chytila ho kolem pasu a pokusila se ho zvednout. Byl těžký... těžší, než čekala... ale podařilo se jí ho dostat alespoň do polosedu.

„Nenechám tě tady,“ řekla pevně. Její hlas zněl překvapivě rozhodně. Jako by to nebyla ta samá dívka, která se před pár dny třásla pod vozem a modlila se k Bohu o záchranu. „Zachránil jsi mě dvakrát. Neopustím tě.“ Wolf na ni pohlédl. V jeho očích se mihlo něco, co tam dosud neviděla... vděčnost. Nebo možná údiv.

„Ty jsi ale hloupá,“ zachrčel. „Zachránil jsem tě, abych tě prodal. Pamatuješ? Chtěl jsem na tobě vydělat peníze. Já nejsem žádnej hrdina. Jsem zločinec. Vrah. Zloděj. Proč bys kvůli mně riskovala život?“

„Protože jsi člověk,“ odpověděla Kateřina jednoduše. „A žádný člověk by neměl umřít sám v lese.“ Wolf se hořce zasmál, ale ten smích ho stál tolik sil, že se rozkašlal. *** mu vytryskla ze rtu a on ji otřel hřbetem ruky.

„Člověk. Ty jsi opravdu zbožná, viď? Po tom všem, co se ti stalo. Po tom všem, cos viděla. Pořád věříš? V Krista? V dobro? V nebe?“

Kateřina chvíli mlčela. Pak přikývla. „Ano. Pořád věřím.“ Její slova byla tichá, ale pevná. Jako modlitba, která vychází z hloubky duše. „Věřím, že všechno má smysl. I tohle. I ty. I já. Věřím, že Bůh nás vede, i když tomu nerozumíme.“ Wolf zavřel oči. „Já už nevěřím ničemu. Vedl jsem hrozný život. Dělal jsem věci, za který bys mě proklela, kdybys o nich věděla. Zabíjel jsem lidi. Okrádal jsem lidi. Chtěl jsem prodat tebe. Pro mě už je pozdě na pokání.“ Jeho hlas zeslábl až do šepotu.

Kateřinaho chytila za ruku. Poprvé za celou tu dobu se ho dotkla dobrovolně. Jeho dlaň byla chladná a drsná, ale ona ji stiskla pevně.

„Na pokání není nikdy pozdě. Ani pro tebe. Třeba to tak mělo být. Třeba jsem tě měla potkat. Třeba jsem měla být tam, kde jsem byla, aby ses ty mohl zachránit... nebo abych já mohla zachránit tebe. Třeba je to Boží plán.“ Wolf znovu otevřel oči a podíval se na ni. Tentokrát se v jeho pohledu objevil náznak úsměvu.

„Kdyby tě tak slyšela moje banda,“ řekl tiše. „Boží plán. To by se nasmáli. Zrzek by řekl, že ses pomátla na rozumu. Stanislav by proneslejeho “kurwa” a Erik… Erik by mlčel. On vždycky mlčel.“ Na okamžik se odmlčel a jeho tvář zvážněla. „Byli to dobří chlapi. Teda… ne dobří. Ale byli moji. A teď jsou mrtví. Všichni.“ Kateřina ho nechala mluvit. Cítila, že to potřebuje. Že si tím prochází něčím, co nedokázala pojmenovat... smutkem, lítostí, možná i rozloučením.

„Musíme najít úkryt,“ řekla nakonec. „Noc bude chladná a ty potřebuješ ošetřit rány. Pojď.“ Znovu se pokusila ho zvednout. Tentokrát jí Wolf neodporovala. Opřel se o ni, ruku jí položil kolem ramenou, a společně se vydali dál.

Cesta už nebyla daleko... nebo to alespoň Kateřina doufala. Šli podél malého potoka, který zurčel mezi kameny, a sledovali jeho tok. Kateřina věděla, že voda je vede správným směrem. Kde je voda, tam je život. Kde je voda, tam jsou lidé.

A pak ji uviděla. Lověckou skrýš. Byla to malá dřevěná bouda, napůl zřícená, ale stále poskytující přístřeší. Byla schovaná ve svahu, maskovaná kapradinami a větvemi, takže ji bylo vidět jen zblízka.

„Támhle,“ ukázala Kateřina . „Támhle je něco. Skrýš. Tam přečkáme noc.“ Wolf přikývl, už příliš vyčerpaný na slova. Společně se doplazili k boudě a Kateřinaho opatrně položila na podlahu z udusané hlíny. Uvnitř bylo sucho a překvapivě čisto. Někdo tu musel být nedávno... možná lovec, možná poustevník. V rohu ležela hromada staré slámy, která mohla posloužit jako lože.
Kateřina Wolfa uložila na slámu a rozhlédla se. Potřebovala oheň. Bez ohně by noc byla nesnesitelná. V koutě našla několik suchých větví a troud... zbytky předchozího ohniště. Soustředila se, jak nejlíp uměla. Vzpomínala na otce, který ji učil rozdělávat oheň křesadlem.

Netrvalo dlouho a malý plamínek začal olizovat suché dřevo. Kateřina ho opatrně rozdmýchala a brzy se skrýší rozhostilo teplé světlo a příjemné teplo. Wolfotevřel oči a nevěřícně na ni zíral. „Kde ses to naučila?“ zeptal se slabě.

„Otec mě učil. Říkal, že i holka by se měla umět o sebe postarat.“ Kateřina se usmála. Byl to první úsměv za mnoho dní. Možná první upřímný úsměv od chvíle, co opustila rodnou vesnici.

Venku se setmělo. Tma byla tak hluboká, že nebylo vidět ani na krok před práh boudy. Les ožil zvuky... houkáním sovy, šelestěním listí, vzdáleným vytím vlka. Uvnitř ale bylo teplo a bezpečno. Alespoň pro tuto noc.

Kateřinase posadila vedle Wolfa a prohlédla si jeho rány. Rána na hlavě byla ošklivá, ale už přestala krvácet. Horší to bylo s bokem. Když mu opatrně rozhrnula roztrženou vestu a košili pod ní, uviděla hlubokou sečnou ránu, která se táhla od žeber až k boku. Naštěstí nebyla příliš hluboká... svaly zůstaly nedotčeny... ale stále krvácela a okraje rány byly zarudlé. Wolf sykl bolestí a instinktivně se odtáhl, ale pak se uvolnil a nechal ji pracovat.

„Počkej,“ zamumlal a sáhl do kapsy své vesty. Vytáhl z ní malý plátěný váček. „Od toho vojáka. Prohledal jsem hol. Měl u sebe obvazy. A vodu.“ Podal jí váček. Kateřina ho otevřela a uviděla pruhy čistého plátna, malou lahvičku s jakousi mastí a koženou čutoru s vodou. Voják byl zřejmě vybaven na delší tažení. Jeho **** teď posloužila životu.

„Děkuji,“ řekla tiše a začala ránu opatrně čistit. Použila vodu z čutory, aby smyla zaschlou *** a nečistoty. Wolftiše sténal, ale nebránil se. Když byla rána čistá, nanesla na ni trochu masti... voněla po bylinách, po měsíčku... a pak ji pevně ovázala obvazem. Udělala, co mohla. Víc se tady v lese, za svitu malého ohýnku, udělat nedalo. „Ráno uvidíme,“ řekla. „Teď spi. Potřebuješ sílu.“ Wolf na ni pohlédl. Chtěl něco říct, ale slova mu uvázla v hrdle. Místo toho jen přikývl a zavřel oči.

Kateřina zůstala sedět u ohně. Plameny vrhaly na stěny boudy tančící stíny a ona je pozorovala. Cítila únavu, hlubokou únavu. Ale zároveň cítila i něco jiného. Něco, co nedokázala pojmenovat. Bylo to poprvé za mnoho dní, kdy měla pocit, že má svůj život ve vlastních rukou.

Ráno ji probudily hlasy. Kateřina otevřela oči a okamžitě zpozorněla. Wolf už byl vzhůru... ležel na slámě, oči dokořán, a ukazováčkem si tiskl rty na znamení ticha. Venku, nedaleko boudy, se ozývaly mužské hlasy. Duté, kovové hlasy. Vojáci… prohledávali les.

„…tady nikde nic není. Ten zloděj musel utéct na jih.“
„Nebo vypustil ducha někde ve křoví. Tak jako tak, nemá cenu ho hledat dál. Velitel řekl, že se máme vrátit do tábora.“
„A co ta holka? Ta jeptiška?“
„Je po ní. Nebo ji odvlekli další banditi. Stejně bychom ji nenašli. Ten les je moc velkej.“
„Dobře. Jdeme zpátky. Vy dva, prohledejte ještě támhle ten sráz. My jdeme k řece.“ Kroky se vzdalovaly. Kateřina zadržovala dech, dokud neuslyšela, že hlasy definitivně utichly. Teprve pak si dovolila vydechnout.

„Jsou pryč,“ zašeptala. Wolf přikývl. „Prozatím. Ale ještě se sem můžou vrátit. Musíme být opatrní.“ Chvíli ležel bez hnutí, pak se pokusil posadit. Bolestivě sykl, ale tentokrát to zvládl. Rána na boku už tolik nekrvácelá a obvaz držel.

„Měla by ses podívat ven,“ řekl. „Zjistit, kde přesně jsme. A najít vodu. Bez vody dlouho nevydržíme.“ Kateřina přikývla. „A co ty?“

„Já počkám tady. Slibuju, že neumřu, dokud se nevrátíš.“ V jeho hlase zazněl náznak starého sarkasmu, ale byl to spíš smutný vtip než skutečná ironie. Kateřina se zvedla, otřela si dlaně o roucho... teď už spíš cár látky než oděv... a opatrně vyhlédla ven. Les byl tichý, zalitý ranním sluncem. Ptáci zpívali a vzduch voněl jehličím a vlhkou zemí. Po vojácích ani stopy.

Vydala se směrem, odkud slyšela zurčení vody. Netrvalo dlouho a našla řeku... nebyla široká, ale proud měla čistý a svěží. Poklekla na břeh, naplnila čutoru a napila se. Voda byla ledová a osvěžující. Pak si všimla něčeho, co jí připomnělo, že je pořád člověk... pořád žena... a ne jen zvěř na útěku. Přes řeku se nakláněla stará vrba. Její větve tvořily přirozený závěs, který poskytoval stín a soukromí. Kateřina se rozhlédla. Nikde nikdo. Les byl tichý, jen ptáci a zurčení vody. Rychle se rozhodla.

Přebrodila mělkou řeku, bosé nohy jí klouzaly po kamenech, a schovala se za vrbovou clonou. Tady, skrytá před světem, si stáhla zbytky roucha z ramen. Látka byla špinavá, potrhaná, nasáklá krví a potem... ani už nepřipomínala hábit novicky. Spíš hadr na podlahu. Důkladně ho vyprala a odložila na kámen a zůstala stát nahá v ranním světle. Chladný vzduch jí okamžitě obemkl tělo a ona ucítila, jak jí po kůži naskakuje husí kůže. Její ňadra... bledá, kulatá, dosud nepoznaná mužskou rukou... ztvrdla v odpovědi na chlad a bradavky se jí sevřely do dvou tmavých, napjatých pupenů. Dotkla se jich prstem, skoro nevědomky, a projela jí vlna něčeho, co nebylo jen zimou. Bylo to příjemné. Zvláštně příjemné. Vzrušivé.

Rychle zavrtěla hlavou, jako by chtěla tu myšlenku odehnat. Teď ne. Teď ne. Ale tělo mělo svou vlastní paměť, svou vlastní vůli. Když vstoupila do řeky, ledová voda jí vyrazila dech. Byla tak studená, že jí na okamžik znecitlivěly nohy. Ale zároveň to bylo osvěžující... jako by z ní voda smývala všechnu špínu, všechen strach, všechno ponížení posledních dnů. Dřepla si do mělčiny a dlaněmi si nabírala vodu. Nechala ji stékat po krku, po ramenou, po ňadrech. Kapky se jí leskly na kůži jako drahokamy. Když si voda našla cestu mezi stehna, ucítila další záchvěv... tentokrát hlubší, niternější. Její tělo reagovalo na chlad i na dotek současně a ona si uvědomila, jak dlouho se necítila čistá. Jak dlouho se necítila být ženou. Ne zbožím. Ne zajatcem. Ale ženou.

Umyla si vlasy... cop se jí rozpadl a havraní prameny se rozlily po hladině jako inkoust. Umyla si obličej, krk, podpaží. Každý pohyb byl pomalý, soustředěný, skoro obřadní. Jako by tím smývala nejen pot a ***, ale i starý život. Život, který už nikdy nebude stejný. Když byla hotová, vylezla z vody a nechala se na chvíli zahřát sluncem. Kapky na její kůži se třpytily a pomalu vysychaly. Její tělo bylo stále bledé, ale zdravější, čistší, živější. Oči se jí leskly a ve tváři měla náznak ruměnce, který tam nebyl od chvíle, co opustila domov.

Oblékla si zbytky roucha... teď, když bylo suché, nepůsobilo tak odpudivě. Zastrčila mokré vlasy za uši, naplnila čutoru čerstvou vodou a vydala se zpátky do skrýše. Cestou nasbírala pár lesních jahod, které rostly u pařezu, a několik lístků šťovíku. Nebyla to hostina, ale bylo to jídlo. A jídlo znamenalo sílu. A síla znamenala život.

Když dorazila zpátky k boudě, Wolf ležel na zádech a díval se do stropu. Když ji uslyšel, otočil hlavu.

„Vypadáš… jinak,“ řekl tiše. V jeho hlase nebyl sarkasmus, žádná ironie. Byl to prostý konstatování faktu. Kateřina se na něj usmála... podruhé za dva dny... a podala mu čutoru.

„Napij se. A sněz tohle.“ Položila před něj jahody a šťovík. „Musíme nabrat sílu. Cesta je ještě dlouhá.“ Wolf de napil. Voda mu stékala po bradě a on ji otřel hřbetem ruky. Pak se zakousl do jahody a chvíli jen žvýkal. Ticho mezi nimi bylo příjemné. Nebylo to ticho zajatce a věznitele. Bylo to ticho dvou lidí, kteří spolu něco přežili.

„Víš,“ řekl nakonec Wolf, „kdyby mi někdo před týdnem řekl, že mě bude v lese ošetřovat jeptiška, vysmál bych se mu.“ Kateřina se pousmála. „Nejsem ještě jeptiška. Jsem jen novicka. A možná…“ Odmlčela se. „Možná už ani to ne. Po tom všem, co se stalo. Nevím, jestli tam vůbec chci jít.“ Wolf na ni pohlédl. „A co teda chceš?“

Kateřina se podívala do plamenů. „Nevím. Ale vím, že teď chci, abys přežil. A pak… pak uvidíme.“ Chvíli se na sebe dívali. Pak Wolf pomalu přikývl. A v tom gestu bylo víc než slova. Bylo to tiché přiznání, že se něco změnilo. Že už nejsou zajatec a věznitel. Že jsou něco jiného. Něco, pro co ještě neměli jméno.

„Mohla bys mě umýt?” zamumlal jen tak ledabyle Wolf.

Kateřina se na něj zadívala. V jeho očích bylo cosi, co tam dřív neviděla... ne výsměch, ne chlad, ale tichá, upřímná prosba. A možná i stud. Pro muže jako Wolf, který velel bandě surovců a prošel kusem světa s mečem v ruce, muselo být nesmírně ponižující ležet tady bezmocný, špinavý, odkázaný na pomoc dívky, kterou ještě před pár dny plánoval prodat.

„Dobře,“ řekla tiše. „Udělám to. Ale ne proto, že bys mi to přikázal. Dělám to, protože chci.“

Wolf pomalu přikývl. „Vím. A právě proto to pro mě tolik znamená.“ Kateřina vstala a přistoupila k ohništi. Přiložila několik větví a nad plameny zavěsila malý kotlík, který našla v rohu boudy... patrně ho tam zanechal lovec. Nalila do něj vodu z čutory a čekala, až se ohřeje. Když začala voda jemně bublat, odstavila kotlík a přinesla ho blíž ke Wolfovi. Z roztrhaného roucha si odtrhla kus látky, který mohl posloužit jako hadr, a poklekla vedle něj.

„Začneme,“ řekla věcně, jako by oznamovala počasí. Ale uvnitř cítila podivné chvění. Nebyl to strach. Bylo to něco jiného. Něco, co nedokázala pojmenovat.

Wolf se s námahou posadil. Bolestivě sykl, ale nevzdal to. Kateřina mu opatrně stáhla koženou vestu... byla tvrdá, nasáklá potem a krví, a na několika místech propálená od jisker z ohně. Pod vestou měl hrubou lněnou košili, kdysi bílou, teď zažloutlou a potrhanou. I tu mu Kateřina pomalu svlékla. Když mu látka sklouzla z ramen, odhalila jeho hruď.

Nebyl to pohled, jaký čekala. Čekala tělo surovce, pokřivené, odpudivé. Ale Wolfova hruď byla pevná, svalnatá, pokrytá sítí starých jizev, které vyprávěly příběhy, jež by asi raději zapomněl. Na pravém rameni měl tetování... podivný symbol, který Kateřina neznala. Vypadal jako dvě propletené zmije. Jeho kůže byla opálená sluncem, kontrastující s bledostí jeho tváře, a na hrudi se mu táhla tenká linka tmavých chlupů, která se ztrácela pod okrajem kalhot.

Kateřina na okamžik zaváhala. Pak namočila hadr do teplé vody a začala. Nejdřív ramena. Krouživými pohyby mu omývala kůži, smývala špínu, pot a zaschlou ***. Voda stékala po jeho hrudi v tenkých pramíncích a odhalovala čistou, zdravou kůži pod nánosem špíny. Wolf zavřel oči a tiše vydechl. Byl to výdech úlevy. Výdech člověka, který na okamžik zapomněl na bolest.

Kateřina pokračovala. Jeho krk... opatrně, aby nenamočila obvaz na spánku. Jeho podpaží... tam, kde se pot mísil se špínou a vytvářel nepříjemný zápach. Jeho hruď... každý sval, každou jizvu, každý centimetr kůže. Když se dostala k bradavkám, všimla si, že jsou tvrdé... ať už chladem, nebo dotekem. Rychle přejela hadrem dál, jako by se bála, že se tam zastaví příliš dlouho.

Wolf během celého procesu nepromluvil. Jen seděl, oči zavřené, a občas se jeho rty roztáhly do slabého úsměvu. Nebyl to úsměv výsměšný. Byl to úsměv člověka, který zažil něco nečekaně příjemného. Něco, co už dávno nezažil. Když Kateřina dokončila horní polovinu jeho těla, odložila hadr a otřela si čelo.

„Hotovo,“ řekla. „Aspoň tady nahoře.“ Wolfotevřel oči. Podíval se na svou čistou hruď, na ruce, na ramena. Pak se podíval na Kateřinu. A usmál se... tentokrát široce, skoro chlapecky.

„No, půlka je hotová,“ pronesl nevinně. Kateřina se zarazila. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co tím myslí. Když to pochopila, do tváří se jí nahrnula ***.

„Tu druhou půlku zvládneš sám,“ vyhrkla. „Já nejsem tvoje lazebnice.“ Wolfův úsměv se rozšířil, ale nebyl v něm výsměch. Byla v něm prosba. „Zvládl bych,“ řekl tiše. „Kdybych se dokázal ohnout. Ale s tou ránou na boku… sotva si zavážu obvaz. Když mi pomůžeš aspoň sundat kalhoty, zbytek už nějak zvládnu sám. Snad.“ Kateřina na něj pohlédla. V jeho očích nebyla lest. Byla v nich únava, bolest a něco, co vypadalo jako důvěra.

„Dobře,“ povzdechla si. „Ale jen kalhoty. Zbytek sám.“ Klekla si k němu a pomohla mu nadzvednout boky. Její prsty se dotkly opasku... koženého, obnošeného, s kovovou přezkou, která už ztratila lesk. Rozepnula ho. Pak povolila tkanici u kalhot a začala je opatrně stahovat dolů. Wolf jí pomáhal, jak mohl, ale každý pohyb ho stál bolestivé syknutí. Kalhoty byly těžké, nasáklé krví a špínou, a když je Kateřina konečně stáhla přes kolena a pak přes kotníky, oddechla si.

Pod kalhotami měl Wolf lněné spodky... kdysi bílé, teď šedé a ošoupané. A pod nimi… Kateřina rychle odvrátila pohled.

„Zbytek sám,“ zopakovala a podala mu hadr. Wolf přikývl. Vzal hadr do ruky, namočil ho v teplé vodě a pokusil se ohnout k nohám. Šlo to ztěžka. Rána na boku se při každém pohybu připomínala ostrou bolestí a on musel několikrát zastavit a vydechnout, než mohl pokračovat. Umyl si stehna... alespoň jejich přední stranu. Ale na vnitřní stranu stehen, na kolena, na lýtka prostě nedosáhl. Po několika marných pokusech se opřel zpátky o zeď a zavřel oči.

„Nejde to,“ přiznal tiše. „Prostě to nejde.“ Kateřina ho pozorovala. Viděla, jak se mu na čele perlil pot. Viděla, jak má sevřené čelisti. Viděla, že to není lest... že opravdu nemůže. A něco v ní povolilo.

„Tak dobře,“ řekla a vzala mu hadr z ruky. „Ale mlč. Ani slovo.“ Wolfotevřel oči a podíval se na ni. V tom pohledu bylo tolik vděčnosti, že Kateřina musela odvrátit zrak.

Začala u jeho chodidel. Byla to nejbezpečnější část těla... chodidla, kotníky, lýtka. Omývala je pečlivě, krouživými pohyby, a Wolf tiše sykal, když mu teplá voda sjížděla po kůži. Pak přešla na kolena... kostnatá, zjizvená, s jizvou, která vypadala jako po pádu z koně. Pak stehna. Vnější strana stehen byla pevná, svalnatá, pokrytá jemnými chloupky. Když přešla na vnitřní stranu, její pohyby se zpomalily. Tady byla kůže jemnější, citlivější. Tady byla blíž k místu, kterému se chtěla za každou cenu vyhnout.

Wolf si položil ruce do klína. Dlaně měl překřížené přes spodky, jako by si chránil poslední kousek svého soukromí. Kateřina se soustředila na stehna, na každý centimetr kůže, a snažila se nedívat se tam, kde spočívaly jeho ruce. Ale čím výš postupovala, tím byla nervóznější. Když dokončila stehna, oddechla si a chtěla hadr odložit. Ale Wolf promluvil.

„Ještě jedna část chybí.“ Jeho hlas byl tichý, skoro omluvný. Kateřina vztekle odsekla: „Vím!“ Nechtěla, aby to znělo tak ostře. Ale byla nervózní. Byla zmatená. Byla… sama nevěděla co.

Wolf pomalu, skoro obřadně, zvedl ruce z klína a položil je podél těla. Otevřel dlaně... bylo to gesto odevzdání. Gesto důvěry. Kateřina zůstala klečet s hadrem v ruce a dívala se na jeho spodky. Pod tenkou látkou se rýsoval tvar, který nemohla ignorovat. Zhluboka se nadechla.

„Otoč hlavu,“ poručila. „A zavři oči. Nechci, aby ses díval.“ Wolf poslechl. Otočil hlavu ke stěně a zavřel oči. Jeho tvář byla napjatá, jako by s něčím vnitřně bojoval. Kateřina namočila hadr znovu do teplé vody, vyždímala ho a pak... s největším sebezapřením, jakého byla schopna... mu stáhla spodky.

Byl to šok. I když věděla, co uvidí, i když se na to připravovala, skutečnost byla… jiná. Jeho penis ležel v klíně, měkký a klidný, obklopený tmavými chloupky. Byl větší, než si představovala, i v tomto stavu. Ale nebyl to pohled, který ji vyděsil. Byl to pohled, který ji zvláštním způsobem dojal. Bylo na tom cosi zranitelného. Cosi lidského.

Vzpomněla si na svého malého sourozence. Když ji matka požádala, aby ho vykoupala. Tenkrát to dělala se stejnou samozřejmostí, s jakou by krmila slepice nebo zalila zahradu. Bylo to nevinné. A teď, o deset let později, klečela před dospělým mužem a dělala totéž. Jenže tohle nebyl její bratr. A tohle nebylo nevinné.

Přiložila hadr k jeho slabinám. Teplá voda stékala po jeho kůži a ona opatrně, krouživými pohyby, omývala okolí. Stehna, třísla, podbřišek. Vyhýbala se středu. Pak se ale musela vrátit. Nebylo jiné cesty. Vzala jeho penis do dlaní... zespodu, jako když se bere ptáče, co vypadlo z hnízda. Její prsty se dotkly té teplé, sametové kůže, a ona ucítila, jak se zachvěl.

Aby mohla umýt všechno, musela mu přetáhnout předkožku. Věděla to. Viděla to, když koupala brášku. Jemně, opatrně, stáhla kůži zpět a odhalila žalud... růžový, lesklý, zranitelný. A v tu chvíli to ucítila. Zacukání. Jako by mužovým tělem projel blesk. A pak se to stalo.

Do penisu se vlila ***... tak rychle, že Kateřina málem vykřikla. Bylo to jako kovářský měch, který se nafukuje, když kovář šlápne na pedál. Během několika úderů srdce se změnil z měkkého, poddajného orgánu v něco úplně jiného. Něco tvrdého, vztyčeného, pulzujícího. Nabyl na délce... a nabyl i na šířce. Kateřina měla v rukou něco, co teď připomínalo kolík, který muži na cestě zatloukali do země aby stan držel. Její prsty ho už nemohly obsáhnout. A její tváře hořely tak, že by na nich mohla smažit vejce.

Wolf měl stále zavřené oči a hlavu otočenou ke stěně. Na jeho tváři se zračilo obrovské úsilí. „Opravdu jsem se snažil,“ zašeptal. „Nehněvej se. Nedělám to schválně.“ Jeho hlas byl tak upřímný, tak zoufale omluvný, že Kateřina přes všechen stud a rozpaky ucítila, jak jí cukají koutky. A pak to přišlo. Nečekaně. Z hloubi jejího hrdla se vydral smích. Tichý, chvějivý, ale opravdový.

„No,“ řekla a sama nevěřila tomu, že to říká, „teď se aspoň meje lépe. Když je to takové… vzpřímené.“ Wolf otevřel oči. Podíval se na ni... na její rozpaky, na její rudé tváře, na její ruce, které stále držely jeho penis. A pak se rozesmál taky. Byl to smích, který vycházel z hloubi jeho hrudi... ne výsměch, ne ironie, ale čistý, nefalšovaný smích, jaký neslyšel už roky. Možná desetiletí.

„Ty jsi ale drzá novicka,“ dostal ze sebe mezi salvami smíchu. „Kdyby tě tak slyšela Matka představená!“ Kateřina se smála s ním. Smích se odrážel od stěn lovecké skrýše a mísil se s praskáním ohně a zurčením vzdáleného potoka. V tu chvíli nebyla zajatkyní a on nebyl věznitelem. Nebyla novickou a on nebyl banditou. Byli jen dvě lidské bytosti, které se spolu smály nad absurditou okamžiku, nad vším, co prožili, nad tím, jak podivně se jejich cesty propletly. A ten smích byl naprosto přirozený. Jako by nikdy nemohl znít jinak.