Démonka - 2. díl

Deštivé kapky bubnovaly na rozbitých vitrážích opuštěného kostela jako prsty mrtvých. Vzduch byl těžký od plísně, kadidla a staré krve. Elias, potulný mnich s roztrhaným pláštěm a křížem na krku sem přišel hledat zapomnění. Našel něco, nebo spíš někoho jiného.
Stála uprostřed hlavní lodi, rudá kůže lesklá ve světle pochodní. Rohy se jí kroutily z čela, zlaté oči hořely jako žhavé uhlíky. Byla nahá, nezakrytá, dokonalá. Každá křivka jejího těla vypadala jako zbraň.
„Pojď blíž, mnichu,“ zašeptala Lilithara hlasem, který se mu zavrtal pod kůži jako teplý jed. Usmála se pomalu, špičáky se zaleskly. „Cítím, jak ti buší srdce. Tolik let v klášteře… a pořád jsi panic.“
„Buď zticha Lilitharo,“ řekl chraptivě. „Zabila jsi tři vesnice na jihu. Vysála jsi duše mužů, kteří tě milovali až do posledního dechu.“
Naklonila hlavu. Zlaté oči se zúžily.
„Vesnice? Vždyť to byly osady, na které ten váš řád zapomněl a teď mě za ně snad chceš potrestat?” Pousmála se, „Nebo abys ochutnal to co oni?“
Neodpověděl.
Přiblížila se. Boky se jí vlnily s každým krokem. Její teplo ho obklopilo, voněla po spáleném santalovém dřevu, dešti a zakázaném ovoci. Natáhla ruku a lehce mu přejela prsty po hrudi. Dotek byl jako oheň.
„Nemusíš bojovat,“ zašeptala mu přímo do ucha. „Můžeš mě mít. Teď. Tady. Nikdo se to nikdy nedozví.“
Ruce se mu třásly, když jsem vytáhl první relikvii byl to křížek svaté Agáty. Začal se modlit. Slova mu drhla v hrdle.
Vzduch zhoustl. Z jejích prsou se vynořila těžká kovová podprsenka z leštěné oceli. Obemkla ji pevně, studená a krutá, zdůraznila její poprsí tak, až ucítil do té doby nepoznané vzrušení. Lilithara se zasmála hlubokým, chraptivým smíchem.
„Myslíš, že mě to zastaví?“ Naklonila se blíž, až se kovová podprsenka otřela o jeho plášť. „Podívej se na mě, Eliasi. Cítíš to? Jak moc tě chci.“ Její zlaté oči se zavřely napůl, rty se pootevřely. „Sundej to ze mě… a já ti ukážu, co je opravdové teplo, opravdová vášeň.“
Zatnul zuby. Pot mu stékal po spáncích. Pokračoval s modlitbou, i když každé slovo bylo boj.
Druhá relikvie byla stříbrný řetěz svatého Ignáce.
Tentokrát se objevil pás cudnosti. Těžký kovový pás se zařízl do jejích boků a mezi stehna, uzavřel ji s nelítostnou přesností. Lilithara zasyčela, ale místo vzteku se přitiskla k němu celým tělem. Ucítil její horkou kůži a dech.
„Jsi tak tvrdý,“ zašeptala mu do ucha, zatímco se pomalu třela o jeho bok. „Cítím tě. Chceš mě. Chceš mě rozlomit ten zámek jazykem… nebo něčím jiným.“ Její rty se dotkly mnichova ucha. „Přestaň bojovat, mnichu. Vezmi si mě. Jsem tak mokrá… i přes ten tvůj hloupý pás.“
Kolena se mu podlomila. Musel se opřít o studený kámen. Modlitba mu vycházela ze rtů jako bolestný sten. Odporoval, ale tělo ho zrazovalo.
Třetí relikvie. Železný náramek mučedníků. Poslední modlitba.
Nejprve pouta na zápěstích. Pak na kotnících. Široký obojek kolem jejího hrdla. Řetězy se jako živí hadi plazily po jejím těle – křížily se přes kovovou podprsenku, spojovaly pás cudnosti s pouty, stahovaly ji dolů na kolena.
Teď klečela přede mnichem, dokonale spoutaná. Ruce za zády, nohy od sebe, řetězy napnuté. Přesto zvedla hlavu a podívala se na něj s ďábelským úsměvem.
„Podívej se na mě,“ řekla chraptivě. Olízla si spodní ret a pomalu se prohnula v zádech, až řetězy zacinkaly. „Spoutaná. Bezmocná. Přesně jak se ti to líbí. Můžeš si se mnou dělat, co chceš… a já ti to dovolím. Všechno. Jenom mě dotkni. Jenom jednou.“
Její zlaté oči žhnuly. Hlas byl jako sametový bič.
„Nebo se bojíš, že jakmile to uděláš, už nikdy nebudeš schopen vrátit se k tomu svému ubohému Bohu?“
Klekl si před ni. Déšť venku zuřil. Světlo pochodní tančilo na rudé kůži, lesklém kovu a jejích vlhkých rtech. Cítil, jak se v něm pomalu láme něco křehkého.
Ruka se mu sama zvedla. Prsty se zastavily jen pár centimetrů od její tváře. Ani sám nevěděl proč jí dal facku.
„Zmlkni, jsem tu abych tě zastavil“ zašeptal chraptivě, hlas plný boje.
Lilithara se tiše zasmála, spoutaná, ale stále nebezpečná.
„Máme čas, lásko. Celou noc. A já jsem velmi, velmi dobrá v čekání… a ještě lepší v pokoušení.“
Venku bouře řvala. Uvnitř kostela se odehrávala mnohem temnější bitva. Bitva mezi modlitbou a touhou, mezi řetězy a hříchem.
Déšť bušil do vitráží jako obvinění. Klečel před ní, ruka mu visela ve vzduchu, prsty jen pár centimetrů od jejích rudých rtů. Lilithara zvedla hlavu, zlaté oči žhnuly, přestože byla spoutaná na kolenou s rukama za zády, těžkým kovovým obojek kolem krku, řetězy křížící se přes lesklou podprsenku a pás cudnosti.
„Chudáčku Eliasi,“ zašeptala chraptivě. „Tolik let ses postil. Tolik let jsi pil jen vodu a hořkost. Ale já ti můžu dát… víc.“
Vzduch kolem nich se zavlnil. Z temných koutů kláštera se vynořily stíny, které ztuhly v hmotu. Na kamenné dlažbě kousek od nich se objevil nízký, starobylý stůl pokrytý bohatstvím, které Elias neviděl celý život.
Tmavě rudé víno v křišťálové karafě, které se třpytilo jako krev andělů. Čerstvé fíky, granátová jablka s prasklou slupkou, z nichž vytékala šťáva. Pečené křepelky s bylinkami, medem a mandlemi. Čokoláda tak hořká a temná, že se zdála hříšná už jen svou vůní. Hrozny, sýry s modrou plísní, olivy plněné česnekem a kořením.
„Ochutnej,“ zamumlala Lilithara a pomalu se prohnula v zádech, až řetězy zacinkaly. „Nebo mě nakrm. Jsem přece tvá vězněná hostitelka.“
Natáhl ruku a vzal si pohár vína. Bylo husté, sladké, s chutí zralých třešní a hříchu. Poválel víno na jazyku a ostýchavě polkl. „Vidíš?“ usmála se. „Tohle víno ti rozpustí všechny sliby. A teď si představ… jak by chutnalo, kdybych ti ho podávala z úst.“
Naklonila se dopředu, jak jen jí pouta dovolila. Řetěz mezi jejími prsy se napjal. Otevřela ústa a Elias viděl, jak jí na jazyku leží tmavé víno, které si nějak dokázala vzít, přestože měla ruce za zády.
„Pojď. Napij se ze mě.“
Zavřel oči. Modlitba mu pulzovala v hlavě jako zvon. Ale tělo bylo slabší. Přitiskl své rty k jejím. Víno přeteklo z jejích úst do jeho. Bylo teplé, smíchané s její slinou. Sladké. Zakázané.
Odtáhl se, dýchal rychleji. Lilithara se tiše zasmála.
„Teď něco sladšího.“ Z granátového jablka se vynořila šťáva. „Nakrm mě, mnichu. Ukaž mi, že ještě umíš být laskavý.“
Vzal zrníčko mezi prsty a přiložil jí ho k rtům. Olízla mu prsty pomalu, špičkou jazyka, přičemž z něj nespustila zrak. Pak se prohnula ještě víc, až se kovový pás cudnosti zachvěl.
„Cítíš to? Jak mi teď teče šťáva po bradě… dolů na krk… mezi prsa, pod tu tvou studenou ocel?“ zašeptala. „Představ si, jak by ti chutnala, kdybys ji slízal. Každou kapku. Každý kousek mé kůže.“
Ochutnal kousek čokolády byla hořká, sametová. Lilithara zasténala, jako by to ochutnala ona sama.
„A teď maso,“ pokračovala hlasem plným temného medu. „Pečené, šťavnaté… přesně jako bych chtěla, abys ochutnal mě. Kousni. Sáhni. Rozlom mě, Eliasi. Jsem tvůj hostitelka, tvůj hřích a tvá spása v jednom.“
Každé sousto, každý doušek vína ho stahoval hlouběji. Její tělo se předvádělo v řetězech prohnuté, nabízející, spoutané, a přesto vládnoucí. Zlaté oči mu slibovaly všechno o čem kdy snil a co v mysli kdy potlačil.
Ruka se mi znovu zvedla. Přejel jí palcem přes spodní ret, odkud jí kapala šťáva z granátového jablka.
„Jsi silný,“ zašeptala a lehce ho kousla do prstu. „Ale ne tak silný, jak si myslíš. Tato noc… ještě jeden doušek… a ty řetězy, co jsi na mě nasadil, budeš mít zbytek věčnosti sám.“
Venku bouře řvala. Uvnitř kostela voněl vzduch vínem, krví, čokoládou a blížící se porážkou.
Elias věděl, že hladoví už příliš dlouho.
Déšť bušil do vitráží jako obvinění ztracených duší. Klečel jsem před ní, spoutanou, ale stále nebezpečnější než kdy dřív. Lilithara zvedla hlavu, zlaté oči žhnuly vítězoslavně.
„Teď, Eliasi,“ zašeptala, „ti ukážu všechny tváře touhy. Sedm tváří. Sedm hříchů podle vašeho řádu. A ty je ochutnáš všechny.“

OBŽERSTVÍ
Stůl před námi se plnil dál. Víno teklo proudem. Lilithara mu podávala sousta z úst šťavnaté kousky masa, medem potažené fíky, hořkou čokoládu. Jedl jako divoké zvíře. Šťáva mu stékala po bradě, víno nám oběma barvilo rty. Čím víc jsem měl, tím víc jsem chtěl. Její smích zněl jako zvon.

SMILSTVO
Řetězy zacinkaly, když se prohnula. „Dotkni se mě,“ naléhala. Prsty mu sklouzly po rudé kůži kolem kovové podprsenky, po studeném pásu cudnosti. Polibky byly hluboké, vlhké, zoufalé. Její jazyk tančil s jeho, zatímco se mnich třel o její spoutané tělo. Touha ho spalovala. Démonka na něm roztrhala jeho oblečení.

CHAMTIVOST
„Všechno je tvoje,“ šeptala. „Mé tělo, má moc, má v krása. Chceš víc?” Prudce vydechl, „Všechno, chci všechno.“ Užíval si další víno, další jídlo, další doteky. Chtěl ji vlastnit navěky. Žádný Bůh, žádný řád, jen ona a on v tomto kostele jako král a královna temnoty.

LENOST
Čas se rozmazal. Ležel vedle ní na studené dlažbě, démončino spoutané tělo přitisknuté k jeho. Nechtěl vstát. Nechtěl se modlit. Jen ležet v jejím teple, nechat se unášet jejím hlasem, který mu sliboval, že už nikdy nebudu muset bojovat.

HNĚV
Když se v něm ozval zbytek svědomí, prudce vybuchl. Měl zlost na sebe, na Boha, na řád, který ho opustil. Bušil pěstí do kamene, řval na ni, pak ji líbal tak prudce, až jí krvácel ret. Lilithara to přijímala s blaženým úsměvem. „Ano… ukaž mi ten oheň.“

ZÁVIST
„Podívej se na ty, kteří tě opustili,“ šeptala. „Na ty svaté bratry, kteří teď hnijí v nebi. Ty bys měl mít všechno, co oni nikdy neměli. Mé tělo. Mou moc. Vše o čem jsi kdy snil.“ Záviděl jsem démonům, záviděl jsem jí svobodu, záviděl jsem každému, kdo kdy ochutnal tento druh temnoty.

PÝCHA
Nakonec vstal. S pýchou v hlase prohlásil: „Jsem silnější než všichni svatí. Dokázal jsem spoutat démonku a přesto ji mít.“ Lilithara se usmála, spoutaná na kolenou, ale její oči říkaly, že on jsem ten, kdo je opravdu spoutaný, kdo prohrává.

Noc se chýlila ke konci. Bouře venku utichala. První šedé světlo se prodíralo rozbitými vitrážemi. Ranní chvály. Modlitba. Ráno.
Klekl si před rozbitý oltář. Ruce se mu třásly. V hlavě mi zněly všechny ty hříchy sladké, těžké, neodpustitelné. Cítil, jak se na něj dívá zpoza řetězů, spokojená, vítězná.
„Odpusť mi…“ zašeptal jsem. Ale slova byla prázdná.
Vytáhl jsem z pláště starý dýkovitý nůž. Relikvii, kterou nikdy nepoužil k boji. Jeden rychlý, hluboký řez přes zápěstí. Pak druhý. Krev tekla po kamenné podlaze, mísila se s deštěm a vínem.
Lilithara se tiše zasmála.
„Chytrý chlapec. Teď už patříš mně navždy.“
Poslední, co viděl, byly její zlaté oči a rudá kůže. Svět se zúžil do temnoty.
Když jeho duše opustila tělo, necítil jsem světlo. Žádný Bůh mě nevítal. Jen řetězy, tentokrát na jeho těle. Táhly ho dolů, hluboko do pekelných chodeb, kde na něj čekala Lilithara, už volná, nahá, démonicky krásná, s úsměvem, který sliboval věčnost plnou sedmi hříchů.
Věděl, že tohle peklo si vybral sám.
Venku svítalo. Uvnitř kostela zůstalo jen prázdné tělo potulného mnicha a tichý cinkot řetězů, které nikdy nepřestaly zpívat.