Spolu

Byly to dvě obyčejný věty a najednou jsi moje dobré ráno, jsi i mé dobrou noc a já si pokládám otázku, není to už na jednoho trochu moc?

V noci sám sníš, přes den bdíš, a pak hledáš skrýš před city, co najednou v hlavě máš a víš, že to, co cítíš je pravda, není to jen iluze, co se ti do mozku vkradla.

Jsme jen kolekce online pozlátek bez chyby, ty reálný zápory, ty jsou někde off-line, o tom nemám pochyby. Ten náš online svět to sice není realita, ale v jistým bodě si duše začne pokládat otázku, co když by byla?

V tom bruslíš na tenkým ledě nad hlubokou propastí, na tom ledě leží spousta kamení, různýho bordelu a klestí. A ty musíš dávat sakra pozor, kam jedeš. Můžeš totiž zakopnout, a jak spadneš, hluboko se propadneš a už nikdy nevstaneš.

A podá ti ten druhej ruku?

Přitáhne tě k sobě?

Nebo tě nechá v tomhle zdánlivým hrobě?

Bez naděje... Bez naděje vstát a znovu se zpět na ten led po pomyslným laně vyšplhat.

Jít dál?

A s kým?

V noci se probudím a... ano, myslím na tebe. Je to jen chtíč? To nevím, ale chci tě radši z hlavy ven a utýct od toho všeho někam pryč.

Ale kam?

Chci jít do nebe? Do ráje?

Z toho stromu utrhnout to zakázaný ovoce a odnést ho s sebou spíš do medovýho háje, kde budem jen tak ruku v ruce ležet v trávě. Klidně beze slov.

A pak?

Pak bych s tebou utekla?

Kam?

No, nejlíp do pekla. Do toho pořádnýho tepla, kde hříchy můžem páchat bez zlýho pocitu, bez raněnýho citu další strany, aniž by člověk musel obrousit nějaký hrany.

A tak si v tomhle online paralelním vesmíru můžeme dál snít i bdít, každé ráno i večer pro sebe vzájemný přání mít. Prostě jen nechat čas plynout, duši s duší splynout a jednou třeba přijít na to, proč to takhle má a mělo být, jestli je to jenom náhoda, zkouška nebo osud? Vždyť je to teď fuk. Protože cílem je jen vypadnout odsud, z toho reálnýho světa občas plnýho sraček, se kterýma se nám prostě jen nechce čas ztrácet. A bavit se jen tak, jako by nám zase bylo dvacet.

Spolu.