Když jsem se tehdy rozhodla, že odejdu od manžela, bylo mi čerstvých třiatřicet. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy oba sedíme u našeho jídelního stolu z dubového dřeva a kovu, vylitého epoxidovou pryskyřicí tak, že kdybyste přidali trochu zurčení tekoucí vody a zpěvu ptáků, budete si připadat jako u potoka, který se vlévá do Plitvických jezer. Bylo to v našem vysněným domě. V našem království. A…

Začátek prosince. Čas adventu. Je kolem páté odpoledne a venku už samozřejmě tma jako v létě o půlnoci. Takový ten klasický páteční chladný podvečer, kdy se za váma zaklapnou dveře od bytu a vy se těšíte, až si sednete na gauč a vypnete v tý svojí hlavě celý ten kolotoč pracovních povinností. Ideálně s něčím dobrým k jídlu a pití na stole. Hned po příchodu z práce moje kroky směřují do kuchyně.…

Je ráno. Probouzím se do ticha svého bytu. Sama. Venku mrzne až praští. Ležím na své velké posteli, stále ještě zachumlaná až po uši do peřiny povlečené bílým flanelovým povlečením, a je mi příjemně teplo. Sleduji střešní okno, na kterém mráz vytvořil dílo, za které by se ani Jackson Pollock nemusel stydět. Měla bych už vstát, pomyslím si. Protáhnu ruce nad hlavu a promnu si oči. Jakmile však…

Pomalu už svítá. Když nasedáme do taxíku, na hodinkách zahlédnu čas 5:04. Nasoukám se zadními dveřmi dovnitř a kabát pokládám na klín. Touhle dobou vážně většinou spím. Teď je spánek asi to poslední, co mám v plánu. Tahle brzká ranní hodina by mohla přispět k tomu, že tenhle postarší řidič taxíku bude muset vlivem únavy věnovat větší míru pozornosti řízení a už mu nezbyde další míra pozornosti,…

Je odpoledne. To páteční. Venku stále stejná zima jako ráno. Ale vím to jen proto, že jsem vypadla ven na oběd. Sedím totiž pořád ještě v práci a hypnotizuju hodiny nad dveřmi. Tik-tak, tik-tak, tik-tak. Myslím, že jiný dny tak slyšet nejsou. Dneska se mi dostaly do hlavy. Klienti už žádní, maily vyřízené, hrnek od kafe umytej. Večer mě čeká firemní vánoční večírek. Firemní! Potřebuju ještě někde…

Tentokrát vám povím pohádku, o princezně a lízátku, co za sedmero horami a sedmero řekami žila a v jedné z nich se málem utopila. Lízátka ona hodně ráda měla, a když diagnózu nemoci Diabetes mellitus typus II si u lékaře vyslechla, hrozně se zalekla. Jestli je to pravda nebo lež? To na konci myslím zjistíte též. Ne, ta princezna, to je celé velká lež, to přiznám hned. Tohle je příběh o obyčejné…

Byl pozdní večer - už ne první, ale třetí máj - večerní máj - byl lásky čas. Ale rozhodně to neplatilo u mě. Nechápu, jak jsem mohla mít čerstvě po rozchodu tak skvělej nápad jít na procházku se psem zrovna sem. Na nejvíc profláknutý místo, kde se denně políbí pod rozkvetlou třešní asi miliarda lidí. Teplej páteční večer. Víkend před náma. Ve vzduchu se nese vůně jara a kvetoucích třešní. Při…

Je večer. Přesně tolik hodin, abych teď mohla být vnitřně naštvaná sama na sebe, že jsem ještě doma. Nesnáším to. Když někdo chodí pozdě. Místo KPZ beru KKM (kabelka, klíče mobil), obouvám černé kožené kozačky a odcházím z bytu. Kabát už mám mimochodem na sobě, ať to nevypadá, že chodím v zimě takhle "na lehko". Na třetím schodu schodiště slyším obvyklé klapnutí zavírajících se dveří od mého bytu…

Je noc. Zase jsme v tom výtahu. Ve výtahu, kde se začal psát tenhle příběh. Stojíme téměř nehybně vedle sebe, naše ruce propletené v jednu. Co se bude dít? Má plán? Z myšlenek mě vytrhne již dobře známé "cink", které doteď všechno zhatilo. Vypadá to, že teď je to přesně naopak. Ruku mi stiskne silněji a vede mě ven. Venku před hotelem už čeká taxi. Nasedáme. Řekne řidiči nějakou adresu. Neznám…