Mléčná dráha

Jeden vesmír. Jedna Mléčná dráha. Jedna noc.

A v ní?
Jeden kopec. Jedno nebe pocukrované hvězdami. Jedna lavička.

Jedna obyčejná dřevěná lavička. Jen dva špalky z tvrdýho dřeva tyčící se ze země, spojené krátkou latí.

Přesně taková, co na ní jde čas znát.
Přesně taková, co po ní přejedeš nechtěně dlaní a zadřeš si ne jednu, ale rovnou dvě třísky.
Přesně taková, co stála pod starým ořechem, když jsi jako malej jezdil o prázdninách k babičce, co žila na vsi.

A na ní?
My dva.
Ty. Jedno černý tričko. Jedny černý kraťasy. Jedny černý kecky.
Já. Jedny černý krátký upnutý šaty. Jedny bílý kecky. Měla jsem i jedny černý kalhotky, ale ty už nemám. Bylo zbytečný si je dneska brát.

A tak tu spolu sedíme. Na tý starý omšelý lavičce. Sedíme naproti sebe, moje stehna přehozená přes tvoje stehna. Ve vzduchu se line vůně vlhký trávy, na kterou už pomalu padá ranní rosa. A mimoto taky vůně nadržený vlhký pičky.

Jeden dlouhej pohled z očí do očí. Jeden dotyk palce pravý ruky na tvojí bradě. Jeden nádech.

Suneme se k obě blíž jako dvě klíšťata někde v tý trávě okolo nás. Tvoje ruce na mých zádech. Moje ruce na tvým týlu.

Jedno přisunutí. Jedno zasunutí. Jedno zasténání.
A jsme jeden.

A to byl jeden vesmír, jedna Mléčná dráha, jedný noci. Kdy 1+1 nedalo jednou 2, ale zase jen 1. Protože přesně v tu chvíli přestaly dvojky existovat.