Sloužím vlasti! (soutěžní)

Velkou část léta trávím u prarodičů v malinkém městě u Českého ráje. A ani to léto, pár roků zpátky, nebyla výjimka a často jsem pendlovala mezi Prahou a maloměstem. Jedno takové všední letní dopoledne mi ujel autobus a tak jsem místo toho zvolila vlak. Vagón byl skoro plný, sedla jsem si do poslední volné řady sedadel, kterou jsem měla jenom pro sebe. Na vedlejší sedačku jsem hodila svůj batoh, mé jediné zavazadlo, vytáhla mobil a na dlouhé minuty se topila v záplavě sociálních sítí.

Ani nevím jak dlouho jsem byla „mimo“, ale když konečně zvednu oči, sedí naproti mě chlap ve vojenském. Netuším kdy a jak se tam zjevil. Oblečený byl v zelené maskáčové uniformě, u nohou měl khaki pytel, v ruce položené na levé noze tisknul červený baret. Na očích měl tmavé sluneční brýle. Hlavu trochu zakloněnou, dýchal pomalu a pravidelně, asi spal. Vypadal jako by ho právě někdo namaloval ve Photoshopu. 25 let, možná 30. Tmavá, opálená pleť. Široká ramena. Vyhrnuté rukávy a bicepsy napěchované pod oblečením, že to vypadalo, že každou chvíli vyskočí ven. Byl to prototyp dokonalého chlapáka. Zkoumala jsem ho dlouhé minuty, od paty až k hlavě. Na pravém spánku mu vyskočila kapka potu a pomalu stékala dolů. Přemýšlela jsem, jakou by měla chuť, kdybych ji olízla. Mezi nohama jsem měla už pořádně vlhko. Skoro bezvědomě mi ruka začala sklouzávat po mé velmi krátké sukni až ke kalhotkám. V tom voják pomalu otočil hlavu směrem ke mně. Naklonil se a opřel se lokty o kolena.

„Chceš to?“, řekl klidným hlasem, jako by se ptal kolik je hodin.

Úplně se mi sevřely vnitřnosti a zachvátila mě panika. Vždyť přeci vůbec spát nemusel, oči jsem mu neviděla. Celou tu dobu viděl, jak ho pozoruju. Bylo mu všechno jasné. Krk jsem měla tak stažený, že by ze mě nevyšel ani hlásek. Nemělo smysl mu lhát a tam jsem jenom několikrát rychle přikývla.

On si sundal brýle a svýma hnědýma očima mě pomalu sjel od spodu až k obličeji.

„Občanku už máš, koťátko?“, řekl zase jako kdyby se nic nedělo.

Moje panika už nabrala takový rozměr, že jsem ani nepochopila smysl té otázky. Místo toho jsem jen sáhla do batohu, vyndala občanku a podala mu ji, jako kdyby byl revizor. On si ji s úsměvem vzal do ruky, přejel ji pohledem a podal mi ji zpět. Na moment se podíval z okénka a pak zkontroloval čas na hodinkách. Několikrát si sám pro sebe přikývnul, jako kdyby souhlasil s otázkou, která nebyl nikdy vyřčena. Nasadil si zpět brýle, na hlavu si dal svůj baret, postavil se, vzal si pytel z podlahy.

„Tak dobře. Tady vystoupíme.“, řekl tónem, který ani nepřipouštěl možnost, že by se věci mohly stát nějak jinak.

Vlak začal s pískáním brzdit. On mě vzal za ruku a uličkou vedl za sebou. Jen tak tak jsem si stihla vzít svůj batoh. Vlak zastavil v nějakém malém městě, nástupiště bylo skoro prázdné a my vystoupili. Na moment se zastavil, přejel pohledem po celé nádražní budově. Byla pěkná, nově zrekonstruovaná. Hned se zase rozešel, stále mě držel za ruku. Šel rázným krokem dopředu a já musela téměř utíkat, abych jeho tempu stačila. Vešli jsme do čekárny, kde nikdo nebyl a odtamtud rovnou směrem ke dveřím s nápisem „Toalety – Páni“. Až v ten okamžik jsem si vlastně uvědomila, co se přesně děje. Tohle nebude pubertální pokec o tom, co se nám líbí v posteli a možná výměna telefonního čísla. Vešli jsme dovnitř. Nějaký pán si právě myl ruce u umyvadla. Když nás uviděl, očividně ho to dost překvapilo.

„To je v pořádku. Teď prosím jděte“, řekl můj voják opět způsobem, který nepřipouštěl jakoukoliv diskusi. Jen za sebou pán zavřel dveře, voják otočil klíčem a zamknul nás. Položil pytel na zem, sundal si brýle i baret a oboje dal do kapsy.

„Víš, co teď bude. Jsi si jistá, že to chceš?“, zeptal se mě. Jeho tón byl teď úplně jiný. Plný starosti a zájmu. Jako by to celé vlastně bylo o mě. Jako kdybych ho v tom vlaku požádala o laskavost a on souhlasil, že mi pomůže.

„Sloužím vlasti!“, vyhrkla jsem a s přiblblým úsměvem zasalutovala v pozoru. Ani nevím, kde jsem k něčemu takovému přišla a hned jsem si vyčítala, že se chovám jak puberťák. Jeho to očividně pobavilo. Znovu si pro sebe souhlasně přikývnul. Já jsem shodila batoh na zem vedle sebe a když už jsem byla skloněná, stáhla jsem si kalhotky. Byly úplně vlhké. A já taky. Položila jsem je na batoh a podívala se na něj. On mě soustředěně pozoroval. Připadala jsem si v ten okamžik jako bych byla jediná v celém vesmíru. Přetáhla jsem si tričko přes hlavu a sundala podprsenku. Hned na to jsem si stáhla i sukni a stála před ním úplně nahá. Jeho pohled už nebyl tak soustředěný, dech se mu zkrátil, olíznul si rty. Myslím, že jsem se mu líbila víc, než si původně myslel.

Udělal dva rychlé kroky a byl u mě. Přejel mi dlaněmi přes tváře, krk, prsa, až mezi nohy. Chytil mě za boky, posunul směrem k umyvadlu, otočil mě. Já se předklonila na a vyčpulila zadek. Cítila jsem, jak mi lehkým kopnutím do boků chodidel roztáhnul nohy. Pak se nekonečně dlouhé dvě vteřiny nedělo vůbec nic, než jsem ucítila, jak ho do mě nacpal. Jinak to nejde popsat. Žádné pomalé, citlivé zasouvání. V okamžiku byl ve mně celý a já měla pocit, že mě snad probodnul. Jednou rukou mě stále držel za bok a druhou mě chytil pod krkem a začal přirážet. Zasouval ho do mě celého a zase ven, v rychlém tempu. Při každém přírazu mi jeho pánev pleskla o zadek a já se zhoupla dopředu. Ale on mě pevně držel za bok i pod krkem a nedovolil mi kamkoliv se posunout. Mačkal mě krk tak akorát, že jsem mohla dýchat, ale nic víc. Mé vzdychání bylo spíš mručení někde hluboko v hrdle.

Jeho ruka se z mého boku přesunula mezi nohy a začal mi prstem dráždit poštěváček. Mým tělem jakoby začaly projíždět elektrické impulsy a začala jsem se cukat. On stále přirážel, nekompromisně, tvrdě. Bral si mě a já s tím nemohla nic udělat, ani křičet. Připadala jsem si jako nějaké město, které právě dobyla armáda a teď ho drancuje. Mohl si ze mě vzít cokoliv a já bych mu v tom nezabránila. A ani bych nechtěla.

Orgasmus přišel rychle a intenzívně. Nohy se mi klepaly a podlamovaly. Ale on mi nedovolil se jakkoliv pohnout, nebo vydat hlasitější zvuk než sípání. Jenom trochu zpomalil a zvolnil přirážení. Čas jakoby šel pomaleji. Můj orgasmus, jeho péro ve mně. Celé moje i jeho tělo. To všechno se spojilo do jediného vjemu. Měla jsem před tím jenom dva partnery. Můj nejsilnější zážitek byl sex s o pár let starším klukem v jeho autě. Tohle bylo něco úplně jiného. Bylo to jako kdybych před tím jenom koukala skrz výlohu do cukrárny a teď jsem konečně mohla ochutnat.

Můj orgasmus pomalu ustupoval a já zase začala pomalu vnímat. Slyšela jsem i jeho tiché vzdychy a cítila, jak se mi v břiše rozlévá teplo. Ještě několikrát pomalu přirazil a já cítila, jak mě víc a víc plní jeho sperma. Nikdy před tím se do mě nikdo neudělal. Sex s ochranou. Hlavně bezpečí. Pozor s kým spíš. To všechno jsem měla do té doby v hlavě a všechno mi to vyšukal z hlavy ven.

Vytáhl ze mě péro a já ucítila jak ze mě vytéká teplý proud a stéká mi po noze. Oba jsme hluboce dýchali. On si vzal pár papírových kapesníků a slyšela jsem jak se čistí. Pustil mě a já se pomalu otočila. Zrovna si zavíral poklopec a kapesníky hodil do koše. Ani jsem jeho péro neviděla. Vytáhl svůj baret a brýle z kapsy a nasadil si je. Pak sebral moje kalhotky a strčil si je do kapsy místo nich.

„To mám jako suvenýr“, řekl klidně a počkal, až se celá obleču a trošku se upravím. Po noze mi stékalo jeho sperma, až ke kotníku. Vzala jsem si papírové ručníky a utřela se. Voják už byl připravený u dveří. Odemkl a vyšli jsme ven. Nikde nikdo nebyl.

„Máš jak se dostat domů?“ zeptal se mě. Já se podívala na informační tabuli nad vstupem a viděla, že v mém směru jede další vlak asi za půl hodiny. Znovu jsem jenom několikrát přikývla a raději se nepokoušela dát dohromady větu.

„Dobře, koťátko“, řekl. Znovu zkontroloval hodinky, usmál se na mě, podíval se mi do očí. Trvalo to jenom vteřinu, ale připadalo mi to jako hodina. Pak se otočil na patě a rázným krokem vyšel z budovy. Venku si to namířil rovnou k bílému taxíku ve kterém si starší pán četl noviny. Chvilku se spolu bavili. Pak si voják hodil pytel do kufru, nasedl a aniž by se třeba jen ohlédl, byl pryč.

Já si v hlavě přehrávala, co se to vlastně právě stalo. Nemohlo to být ani dvacet minut, co jsem seděla ve vlaku a on na mě prvně promluvil. Zato já jsem na něj za tu dobu promluvila. vlastně jenom jednou a ještě takovou blbost.

Vlak přijel, já nasedla a den se ubíral dál, jako by se to vlastně nikdy nestalo. Ale můj další sexuální život nabral po tom dopoledni úplně jiný směr. Všechny mé preference a fetiše ze zrodili právě tam. Ať už je to obliba sexu na veřejných místech, sexu bez ochrany, hledání náhodných partnerů, tak především moje submisivita a poddanost. Vlastně od té doby stále hledám mezi svými partnery toho, který vždy přesně ví co dělat a jeho hlasu nejde odporovat. Třeba na něj zase jednou narazím.