Kdysi jako chlapec pozoroval v noci žáby v mělké vodě mezi rákosím a zděsil se jejich křečovitych, téměř lidských pohybů. Cely rybník zněl vytrvalým, chraptivym kuňkáním. Tehdy se mu zdálo, ze v noci, pod nesmírným hvězdný nebem se odehrávalo to, co sviralo jeho srdce, jeho slabiny, na dosah ruky a přece nepřístupné, nedosažitelné. "Jsme i nejsme" řekl a zavřel oči. Z polštářů, z lehké přikrývky…
Leželi na slunci a horko bylo přímo mrákotné, snové. "Co všechno jsi poznal?" přerušila nehybné ticho. "Slony a jejich paměť? "To je všechno, mám se smát?" "Také nenávist, strach, bolest, zklamání, nevěru i věrnost, opojnou lásku, extázi při milování a špatné svědomí, zradu, která je vyvolala, pravdu a lež, opilství a kocovinu, radost, přetvářku, pracovitost a nechuť k práci, beznaděj, víru,…
Cynthia je ve svém živlu. Spřátelíla se s místními znalci halucinogenich rostlin, jak taktně nazývá podloudniky, ti nás zvou do venkovských hospod na pulke, vyprávějí dlouze své zážitky, Cynthia si vše pilně zapisuje a já si vedle ni připadám jako akcesorický manžel, kterého samička mořského koníka nosí v brisnim vaku, protože se může kdykoliv hodit. Ona je ale dobrou společnici. Stará se mi o…
Teď, uprostřed noci, bylo moře cizi, černé, husté. V písku trcela opuštěná lehátka jako kosti predpotopních zvířat. Upirali oči do tmy a nohy se jim bořily do písku rozryteho přes den nesčíslnymi těly. Někdy chtěl jeden nebo druhy promluvit, ale zmlkali dříve, než vyslovili první slovo. Bylo to zbytečné. . Věděli, ze za půl hodiny, možná za hodinu nebo nejpozději k ránu budou spočívat vedle…
Je příliš krásná. Jdu s ni sám po břehu moře. Jak se jen mohlo stát, ze s ni jdu sám po břehu moře? Ušli dalších několik kroků a znovu se zastavili. Obrátili se tázavě jeden ke druhému a snad poprvé si pohledli do tváře. Oči, ruce, ústa. Pritiskli se k sobě a zůstali dlouho v těsném objetí. Vrátili se na nábřeží a zamířili k hotelu. Pocitil prudké uspokojení. Cely svět spí, i jeho žena už asi…
Sto let stará dupárna v prvním poschodí. Nahoru se jde po dřevěných schodech vrzajicich při každém kroku a podlaha sálu se prohýbá v rytmu samby řičící u otevřených oken, kde černí hudebníci v bílých propocenych kosilich buši do bubnů a bez přestání troubí. Už při příchodu je vzduch přímo nasycený erotickou smyslnosti i těžkou vůni zpocenych těl. V nepřetržitém rytmu tu dupe, preslapuje a skáče…
"Nech už toho psaní". Cynthia vešla do místnosti a neměla na sobě nic než indiánské náhrdelníky a náramky. "Co pořad píšeš ? Cestopis? " "Určitě ne. Poznámky. Záznamy o hledání něčeho, co zatim neumím pojmenovat. Možná to budou jen tisíce slov, která lze shrnout jednou větou. Jenže bez nich by to neslo. " "Libi se Ti moje oblečení ? řekla rozpustile. "Podle toho kam chceš jít." "Nemluv hloupě.…
Kdybychom já a Cynthia byli milenci, kterým se podařilo uniknout zarlivemu okolí a dusnemu ovzduší rodin, bylo by Puerto Escondino ideálním ukrytem. Takřka žádné spojení s vnějším světem, moře, pomalý rytmus života, teplé, hvězdné noci plné milostných zvuků zvoniciho hmyzu. Kdybychom byli milenci. Ale mi byli pouze dva lidé, žijící teď už delší dobu, a přesto uspokojivě, spolu. Uznávali jsme, ze…
Když Cynthia vyšla z koupelny, měla jen malý ručník, ovinuty kolem boku. "Takhle Ti to dost sluší" "Jen takhle?" " Ne. Jinak taky - mas vlastně moc hezké tělo." Postavila se těsně vedle mne a vzala mne za hlavu. "Dekuju". Pritiskla se mi na obličej a bylo to příjemne. Pocítil jsem vděčnost ale současně i stesk po období, které odcházelo. Cynthia se chvela, tiskla mi hlavu na klín, pak mne…
Bylo léto, já se toulal sám Prahou a zašel do jednoho baru, protože byl nejblíž a sebranku, která se tam scházela jsem převážně znal. Protlačil jsem se k pultu a roztržitě uvažoval, čí byla tvář , kterou jsem zahlédl venku. Byla to dívka do pětadvaceti let, v indických vyšívaných šatech, přes které měla nepromokavou bundu. Na krku měla kožený obojek, v uších velké náušnice a prizrzle vlasy…
