Začátkem prázdnin mi hráblo. S prvním zoufalým, na mrd se třepajícím, jsem se domluvila na společnou dovču u moře. Zajisté, já s rodinou a chuj s tou svou. Šokem mi bylo jediné, že jeho stará je v tom. Chuděra. Kdyby jen věděla, jak skvělého má muže. Brát jsem ji iluze nechtěla, každá si na to přijde sama, ale to jsem teď přeskočila. To, že je v tom, jsem zjistila až na konci. Začaly…
Sáro, pojď, hodím tě autem, bude pršet. Nabízí mi manžel po ránu, odvoz do práce. Já však nepotřebuji odvést. Ráda se procházím, a tak mu to i povídám. A on znova, Sáro, neser. Chceš, ať tě venku někdo vymrdá? Nic bych si nepřála více. To si však brumlám pod nosem, sama pro sebe. A ten mě honí, jak by nám měl ujet vlak! V autě si mě prohlíží, pořád tak blbě čumí a pak z něj vypadne, dneska ti…
Včera bylo vskutku krásně. Mám ráda déšť. A jak jsem šla tou ulicí, říkala jsem si, jen ať lije, ať to bubnuje. Chci být mokrá, nejen mezi nohama! Lidi pobíhali, schovávali se před deštěm. A já v tom dešti kráčela. Užívala si to. Nebyl to jen letní déšť, ale pořádná plískanice se vším všudy. Mokrá jsem byla, nejen mezi nohama, ale tam za to nemohl déšť. Vzruší mě i představa... Jdu si tou ulicí…
Malé bezvýznamné věci, které ve finále udělají strašně moc. Byl tady víkend. A my museli za rodinou. Počasí k výletu přímo vybízelo. Sluníčko od rána svítilo, sem tam mráček. To počasí je jak naše manželství, když se na oblohu dívám. Sáro, podívej se mi do prdele...pořád tam něco cítím! Sáro, kurva, kde jsi? Mám něco v prdeli! Hulákal, jak pominutý můj drahý muž. Neohlížel se ani na mou rodinu…
Měla bych sesmolit poslední blog, abych uzavřela tu část. Část mého života. Mé hry. Panáčci dohráli. A už se mi nechce rozehrávat další kolo. Opět jsem ve stavu, ale ne jiném, ale takovém, že mě ovládla, nechuť k seznámení. Všechno vypadalo tak nadějně. Dokonce jsme si i padli do oka. Sympaťák. A ještě v bavoráku. Já však nehledala chlapa, podle auta. To on se ozval. On si chtěl hrát. A mě se…
Musím se pochválit, dotáhla jsem to do zdárného konce. Překonala jsem sama sebe, ve svém dokazování si, že ještě na to mám. Víte, v určitém životním období, jsem nabyla mylného dojmu, že jde dožít s jedním partnerem. To byl ovšem chybný dojem. Nelze to. Ne, v mém případě. Tak jsem hledala zdroj mé radosti tady. V tomto virtuálním světě, plném lákadel a sexu milujících lidí. Mohla jsem tu řešit…
Ubrala jsem si 5 let, a šla na to. Taková na jistotu. Je to jen hra, že jo? Ale ono je vážně něco jiného, čumět na to z okna, a pak taky věc druhá, čumět na to venku. V parku plném lidí. Jsem tak vymaštěná, že to svět neviděl. Šla jsem do toho. Už mi to nestačilo, šmírovat ty chlapy z okna. Chtěla jsem víc. Vždycky chci víc. Nespokojím se s ledasčím. Jsem asi vážně rozežraná z domova. Jeden…
Včera jsem ty chlapy proháněla jak dívá. Lítala po celém baráku, nahoru a dolů, ať zahlédnu šukáče, který se mi přijel ukázat. Nejsem zrovna typ na rychlé akce, ale miluji ty hry kolem. Takže, když mi napsal, můžeme si zahrát takovou hru? Ty nebudeš vědět, kdo jsem já. A já, nebudu vědět, kdo jsi ty. Ale dáme si sraz, a budeme se hledat a hádat, kdo jsme. Buď ty sympatie budou anebo nebudou. …
Jdou po mě, jak po uzeným, ale píču mám jen jednu. Sama jsem zvědavá, kdo ji jednou dostane, jak na stříbrném podnose. Lízej mi tu kundičku, píšu všem těm bojovníkům o mou kundu. A oni lížou, lížou ji přes sklo. Klidně i přes celou republiku pojedou, jen, aby ji cítili na jazýčku. Jsou to mí hrdinové. Včera mě ale jeden vyděsil. Poslal mi foto čuráka, a měl na něm hnědé skvrny. Co to je? …
Chtěla bych se vrátit v čase zpátky. A některé lidi, potkat zase znova. Na mnohé si už ani nevzpomenu, když se sami neozvou. Ale vím o nich, když se mi připomenou. Občas mám pocit, jak bych ztratila paměť. Smazala se mi v hlavě ta část života. Na staré kolena, budu zcela jistě dementní. Už teď nemám k tomu daleko. Zapomínám, a vlasy mi šednou... Kolik lidí poznáš, tolikrát jsi člověkem. A že já…
