Obracím se k plošinovému vozíku, na kterém je popruhová konstrukce s uvězněným Dakem, a pomalu ho před sebou tlačím dál až ven do chodbičky. V ní se ale zastavuju, aby to ti dva namakanci v zákulisí neviděli, a skláním se k mému spoutanému kolouškovi. Nevnímá mě. Musel…

Mám štěstí. Nebudu muset ani jednou vyplavat jenom proto, abych nabral vzduch do plic. Dakovy hodinky vidím už z dálky. Jako zázrakem zůstaly ležet na vrcholku jednoho z podmořských útesů, necelé čtyři metry pod hladinou. Zpod ní vidím i to, jak se sem velice rychle…

Dako ztěžka otevírá oči. Zprvu kolem sebe nevidí nic, až po chvíli se rozkoukává a ve všudypřítomném šeru mu dochází, že je zavřený v bedně. Několika malými kruhovými otvory se dovnitř prodírají paprsky, které rozbíjejí přítmí a trochu i stísněnost neobvyklé cely. …