Týden jsem na ni nemohl přestat myslet. Na ten její pohled. Na to, jak odešla přesně ve chvíli, kdy to začalo být nejintenzivnější. A hlavně na ten pocit nedokončenýho příběhu. Pak mi přišla zpráva. „Tak co… pořád čekáš na to příště?“ Usmál jsem se hned, jak jsem to…

Bylo to rychlé. A možná právě proto tak intenzivní. Potkali jsme se náhodou na večírku u známých. Hudba hrála nahlas, lidi se smáli, ale mezi námi dvěma se vytvořil vlastní prostor. Jakmile jsme se na sebe podívali, bylo jasný, že ten večer neskončí jen u povídání.…