Přišla jsem k němu. Sama. Byla tichá noc, ale moje tělo v sobě mělo hluk. Tlumené výkřiky. Napjaté vzdechy. A tu drzou myšlenku: dneska si mě někdo vezme, a nebude to ten, kdo na mě doma čeká. Zavřel dveře. Zamknul. Díval se na mě. Ne jako muž, co se tě ptá, ale jako…

Všechno to začalo nevinně. Jedna sklenička s kamarádkou, trocha smíchu… a pak jsem ho uviděla. Stál za barem, potetované ruce mu hrály s lahvemi jako nějakému alchymistovi. Krátké, rozcuchané vlasy, drzý pohled a úsměv, který sliboval problémy. “Co si dáš, krásko?”…