And here comes summer again. For us passionate gardeners, it's the time of harvest, picking, and processing its gifts. I know you can buy quality preserves these days. Strawberry jam made from strawberries. Raspberry jam made from raspberries. And yet I still spend time at the stove in this inhuman heat. Stirring jams. Cooking syrups. And I'm a little annoyed in the corner of my soul... I ask myself, why don't I just laze around by the water instead? But I can't help it. I spend hours picking berries. All scratched up from the raspberry thorns. Fruit juice even behind my ears, sweat stinging my eyes... As I shoo away another wasp, I kick the bowl with what I've already picked 🤨 I scold myself: "Do you really need this?" I don't. And I do.
When winter comes and I spread that raspberry jam on pancakes, summer comes back to me. And it's no longer the scratched hands or the stings. Bundled up in a sweater and warm socks, I recall the freedom of walking almost naked, letting the skin be caressed by a gentle breeze. I smell the scent of raspberries intensified by the sun that has been beating down on them since morning, but also the scent of summer, sun, water, grass... life.
Because in that jar there isn't just fruit, there are also memories. The memory of wandering among rocks with breathtaking views of the landscape. The memory of swimming in a cool mountain river. Of standing barefoot in the moss, leaning against a tree. Bark under my fingernails. You just couldn't help yourself anymore and had to do more than just watch my hips swaying in front of you 😏 The memory of an open-air cinema. Of warm evenings and nights, when you lie under the stars and can do everything and need do nothing. That you can't buy in a store.
I still don't know what memories I'll seal into jars this year. As Forrest's mama used to say: Life is like a box of chocolates. You never know what you're gonna get 😉
So may the tasting be pleasant!

This way of spending summer seems somewhat... tedious🙃
Well...🤔 but in the shade of a hundred-year-old tree, with a freezer full of ice cream, chilled watermelon and water to cool down, it can be endured:))

I know, they say "sometimes less is more". And one can agree with that. Sometimes it really is better to have less. Less ostentation. Less empty promises. Less hollow grand speeches. And sometimes it's better to have more. More time in the company of those who make you feel good. More courage to step out of your own shadow. More courage to not be afraid to talk about what we want, what we long for. More courage to fulfill our wishes. More laughter. More kindness. And yes... also more sex🫦
Today I'm adding a few summery photos from a spring day. I don't like the scorching midday heat, I don't like the sun that stings like a million invisible needles. The sun that melts a person alive. But I love the morning and evening sun. Yesterday the cool evening rays even prompted me to take a few photos. Although... 🤔 with those photos too, less is more 😄 Or not? Or maybe...?? More is more🤩?

I have no story for today's album. Sure. I could make up a story about how I served dinner to my darling dressed like this. That the moment he saw me, he couldn't even close his mouth in amazement. "Darling, that steak looks great, but YOU are much juicier," he would say in a hushed voice. And then he left the steak to go cold on the table and the beer to go flat... And eagerly started tearing off all those aprons and little edges😈... Except that wouldn't be my story🤷🏽‍♀️ So maybe a story some other time😉 Just a few photos today... Maybe they'll whet your appetite😏

Už dlouho jsem si přála mít nadkolenky. Takové iracionální a zbytečné přání... co s nadkolenkama že...🤔 I tak jsem si je jednoho dne pořídila. Teda... myslela si to. Když jsem si je oblíkla, zjistila jsem, že jsou to spíš podkolenky. Jasně, ta slečna z krabičky měla nohu jako já ruku... mohla jsem čekat, že já tuhle věc nad kolena nedostanu...🙄
Co teď? Můžu být zklamaná a otrávená tím, že nemám nadkolenky. Nebo se těšit z toho, že mám parádní podkolenky😊. Vybírám si tu druhou možnost. Ne vždycky a ne se vším to tak jde. Ale často je na nás, jak se na život budeme dívat. Jestli plakat nad tím, co nám nedopřál. Nebo mít radost z toho všeho, co máme. Třeba i z těch nad(pod)kolenek👌

Ke každému albu se snažím přidat aspoň pár řádků k uvedení fotek. Dnes nic takového. Dnešní album přidávám zcela zištně... Nedávno jsem si tady chtěla pustit video svého oblíbeného páru. Jednak jim to spolu fakt sluší a hlavně je vidět, že je to spolu baví. Ale místo rajcovní podívané čtu něco jako: "nemáte na svém profilu album ani video mladší 30 dnů, takže si nepustíte nic..."
Nejdřív jsem si hrdě řekla, že jim na to kašlu. Že je to tak trochu vydírání. Ale... už mám suchej únor, a k tomu ještě toto..?! S pokorou tedy přidávám pár fotek a sorry... za 30 dnů budou nejspíš další🤣
A těm, co drží suchej únor se mnou, přeju, ať není suchej zas tak doslova.. a všude😉

Je poslední adventní neděle. Cukroví hotové, dárečky s láskou vybrané, čas na bilancování roku ještě nenastal..
Při úklidu ložnice i duše jsem narazila na šuplík s prádlem. Dámské prádlo.. to je kapitola sama pro sebe. Vím, vánoční bývá obvykle červené. Já si dnes vybrala zelené.. jde mi k očím☺️
Prádlu se sice říká dámské.. ale popravdě.. je určeno spíš dámám nebo spíš pánům? Nemyslím takové to běžné.. bavlněný bombarďáky, co mají schovat co je potřeba. A k tomu podprsenka, x krát vypraná, vytahaná, s tlustými ramínky, která podrží to, co držet potřebuje... z tohohle prádla se obyčejně tep rozbuší málokomu...
Mám na mysli všechny ty éterické kousky, krajky, průsvitný materiál, rafinované šňerování... Tyhle kousky si my holky většinou vybíráme s myšlenkami na toho, kdo nás v nich uvidí. Mělo by se tomu terminologicky správně říkat spíš pánské prádlo, ne..🤔
A když už jsme u toho... máte je na ženě rádi celou dobu? Nebo jí z něj co nejdřív rádi gentlemansky pomůžete..🫦😉?
A pokud si momentálně nemáte prádlo pro koho vybírat, nebo ho komu darovat, nevadí.. Příští rok nám všem přinese nové šance.. nové příležitosti😉

Ke každému svému albu se většinou snažím napsat aspoň pár slov. Dnes jsem chtěla psát o všech těch hodinách a hodinách svého života strávených psaním si tady, který nikam nevedlo. O Tomovi, se kterým jsem si psala hrozně dlouho. O tom, jak jsem si myslela, že musím být výjimečná, když mi svůj drahocenný čas věnuje muž jako ON. Ha! Výjimečná? Tak určitě! Výjimečně hloupá a naivní. Chtěla jsem mu pod stolem v kavárně nenápadně podat své kalhotky a sledovat jeho výraz v obličeji. Vidět v jeho očích, jak bude večer pokračovat. Chtěla jsem mu umokřit kolena.. nakonec mi zmizel ze života bez jediného slova. Chtěla jsem psát o Dominikovi, který mě chtěl vidět v podvazcích, ale nakonec nikdy neměl čas. Chtěla jsem psát i o tom muži, do kterého se nešlo nezamilovat. O muži, který mě naučil mít se ráda takovou, jaká jsem. O muži, který ve mně znovu probudil ženu.. O muži, který mi jednoho dne přijel řîct, že už se nebudeme vídat. Rozumem jsem jeho rozhodnutí chápala, ale srdce i tělo to odmítalo přijmout ještě dlouhé měsíce poté.. Chtěla jsem psát o aviatikovi, který se zjevil, když už jsem nic nečekala. A chtěl uzdravit každé místečko na mém těle. A to uzdravování mu šlo náramně! Ale zmizel stejně jako přišel. Naprosto nečekaně. A to nejdůležitější místo nechal celé bolavé.. Ale nebudu psát ani o jednom. Ano, mohla jsem se za tu dobu strávenou psaním naučit dokonale všech 12 časů v angličtině. Nebo všechny tři druhy japonských písem.. Ale nelituju toho času. Díky všem těm mužům, co nevěděli, co chtějí, jsem totiž našla hlavně samu sebe. A kdo ví.. snad všichni ti muži odešli proto, aby mohl přijít ten, který měl přijít doopravdy...

Touha.. nebyl by bez ní život mnohem jednodušší..?