Volání přírody

Začíná jaro, příroda se probouzí a zviřááátka se chystají přivést na svět mladé… Lidé se sice snaží řídit uvážlivým rozumem (někteří), nicméně i oni jsou jen živočichové, a proto jsou ovládáni zvířecími pudy. Vnímám to u sobe, i ve svém okolí. Čas, kdy budu chodit ven bez podprsenky a někdy, rebelsky, i bez kalhotek, teprve přijde. Na to je ještě brzy.
Jaro však na mě již doléhá. Matka Příroda mi našeptává: „Jsi mladá a plodná samice lidského pokolení, ve svých 22 letech již plně uzpůsobená k vyvedení zdravého a silného potomstva. Jen se rozhlédni, samičko, kolik samců vhodných k páření je kolem Tebe! Zástupy roztoužených samečků, připravených Ti kdykoliv a kdekoliv darovat své sémě!“
Vždy tiše Matce Přírodě poděkuji za rady, ale sama se matkou chci stát až za pár let… Rozum mi totiž současně našeptává: „Nejdřív dostuduj, podívej se do světa a počkej si na toho pravého samce, který Ti daruje opravdu kvalitní sémě pro tvorbu Tvého potomstva. A než ho potkáš, šukej jen nezávazně.“
Já a jiné samice lidského rodu v reprodukčně vhodném věku jsme tak zmítány vírem rozumových a pudových rozhodnutí a činí z nás emočně krajně nestabilní bytosti. Pozoruji třeba mladé muže kolem sebe a dumám nad tím, jaké by to bylo nechat se tím nebo tamtím ošukat. Před pár dny seděl ve vlaku proti mně mladý pohledný mládenec a zaníceně si četl. Skoro si mě nevšímal, škoda… Já si ale celou cestu pohrávala s představou, jaké by to bylo, odhodit mu tu knihu, rozepnout mu poklopec, ústy mu postavit jeho chloubu, a pak ho vojet až do jeho bezvědomí…
Holt je jaro a příroda s námi dělá divy! A to nejen na jaře, že?