Jsem žena, která miluje hluboce a poddává se celou duší. Ne proto, že musí. Ale protože touží. Touha odevzdat se nevychází z nedostatku síly – právě naopak. Je v ní klid, jistota, odvaha i něha.

Submisivita pro mě není hra, ale způsob, jak být s někým skutečně propojená. Potřebuji důvěru, klid ve slovech i v tichu. Potřebuju někoho, komu mohu patřit – dobrovolně, s radostí, bez pochybností.

Když takového člověka najdu, dávám všechno. Věrnost, cit, pozornost. Můj Pán je pro mě střed, oko bouře. Něco, o co se mohu opřít, co ve mně roste a co posiluju svou přítomností. Umím být klidná i divoká, tichá i hravá až občas drzá. Ale vždycky patřím jen jednomu. A to naplno tělem, srdcem i duší.

Cítím, pozoruji, důvěřuji. A vím, že ani subinka není slepá. Potřebuje pravdu víc než sliby, potřebuje důslednost víc než slova. Potřebuje věřit tomu, kdo se jí dotýká nejen rukama, ale i srdcem.

Už jsem se otevřela. Možná až moc. Ukázala jsem věci, které jiní nikdy neviděli... Doufala, že i to stačí. Někdy ani největší upřímnost nezachrání ticho na druhé straně.

A přesto pořád věřím. Ne na pohádky – ale na skutečné spojení. Na vztah, který není postavený na iluzích. Na Pána, kterému budu smět důvěřovat beze strachu. Který si všimne i mého mlčení a nezneužije mé otevřenosti a oddanosti, jelikož jsem jako subinka hodně citlivá a Pánova slova si beru k srdci.

A pokud se poznáváš v těchto slovech… možná už víš, že se neptám, abych soudila. Jen naslouchám – protože i mlčení má v sobě odpovědi.