Stalo se. Začala mi tu před nějakými deseti dny psát jedna osoba opačného pohlaví. Skladba na profilovce pro ni nebyla těžkým oříškem. Píše zajímavě, má rozhled, o hudbě ví hodně, umí vyvolat pnutí v péru i u takového dubu, jako jsem já. Písemně i obrázky. Skoro jako Lotta č.1, připadala mi jako její alter ego. Načež z ní vyleze, že hledá doprovod na koncerty, má šťastné manželství a nehodlá to…

Werther žije dál ve světě, který je cizí, v němž není blízké duše. Život jako podzimní inverze, kde deku nízké oblačnosti slunce neprorazí. Smutek se pomalu mění v otupělost. Je krásné jarní dopoledne, teplo jako v červnu, přesně to, co Werther nemá rád. Jde si před nástupem do lékárny na odpolední koupit něco ke svačině do nedaleké samoobsluhy, kde na něj na každém kroku chladně a smrdutě dýchá…

Jak vše vzniklo. Werther se nechal inspirovat jistou uživatelkou a vyhlásil z recese "soutěž". (Pro zájemce viz jeden z mých minulých blogů.) Která dáma pozná, z jaké skladby je partitura, z níž je ukázka v profilové fotografii, vyhrává jeho společnost na půl dne. S tím, že jí bude uvařena turecká káva a ostatní podle (Wertherovy) nálady. Překvapivá výherkyně si výhru nepřekvapivě nepřevzala.…

Inspirovala mě jedna z uživatelek svým několik dní starým ublognutím. Budu se opičit. Růženy z prasečáku, je zbytečné, abyste četly dál. V mé profilovce je fragment partitury jedné velmi slavné (přesto nekýčovité a velmi působivé) skladby. Která z vás ji pozná, vyhrává mne na půl dne. Dostane ode mne turka zdarma. Ostatní podle (mé) nálady. Ne že teď zahltíte můj profil! Opatrně, prosím.