A zase tady máme léto. Pro nás vášnivé zahradnice dobu úrody, sklizně a zpracování jeho darů. Vím, že se dnes daji koupit kvalitní zavařeniny. Jahodová marmeláda z jahod. Malinová z malin.. A stejne trávím v tomhle nelidským horku čas u plotny. Míchám marmelády. Vařím sirupy. A jsem v koutku duše trochu naštvaná... říkám si, proč se radši neválím někde u vody? Ale nedá mi to. Hodiny sbírám bobule. Celá doškrábaná od trnů maliníku. Šťávu z ovoce i za ušima, pot mě štípe do očí... Jak odháním další vosu, kopnu si do misky s tím, co už mám natrhaný🤨 Peskuju sama sebe: "Máš tohle zapotřebí?" Nemám. I mám.
Když přijde zima a já tu malinovou marmeládu mažu na palačinky, vybaví se mi léto. A už to nejsou podrápané ruce ani štípance. Zachumlaná ve svetru a teplých ponožkách si vybavuju tu svobodu chodit skoro nahá, a nechat si kůži hladit jemným vánkem. Cítím vůni malin umocněnou sluncem, které se do nich od rána opírá, ale taky vůni léta, slunce, vody, trávy... života.
Protože v té sklenici není jen ovoce, jsou v ní i vzpomínky. Vzpomínka na toulání skalami s nádhernými výhledy do krajiny. Vzpomínka na koupání v chladivé horské řece. Na to, jak stojím s bosýma nohama v mechu, opřená o strom. Kůru za nehty. Už ses prostě nevydržel se na ty moje vlnící se boky před sebou jenom dívat😏 Vzpomínka na letní kino. Na teplé večery a noci, kdy člověk leží pod hvězdami a může všechno a nemusí nic. To v obchodě koupit nejde.
Ještě nevím, jaké vzpomínky zavřu do sklenic letos. Jak to říkala Forrestova máma? Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíte, co ochutnáte 😉
Tak ať je to ochutnávání příjemné!

Tento způsob léta zdá se mi poněkud... ůmorný🙃
Noo...🤔 ale ve stínu stoletého stromu, s mrazákem plným zmrzliny, vychlazeným melounem a vodou k ochlazení se to dá přečkat:))

Já vím, říká se spíš "někdy méně je více". A dá se s tím souhlasit. Někdy je vážně lepší míň. Míň okázalosti. Míň planých slibů. Míň prázdných vzletných řečí. A někdy je zase lepší víc. Víc času ve společnosti s těmi, se kterými je vám dobře. Víc odvahy vystoupit ze svého stínu. Víc odvahy nebát se mluvit o tom, co chceme, po čem toužíme. Víc odvahy plnit si svá přání. Víc smíchu. Víc laskavosti. A ano... taky víc sexu🫦
Dnes přidávám pár letních fotek z jarního dne. Nemám ráda spalující polední žár, nemám ráda slunce, které bodá jako milion neviditelných jehliček. Slunce, na kterým se člověk rozpouští zaživa. Zato miluju to ranní a večerní. Včera mě večerní h(ch)ladivé paprsky přiměly dokonce k pořízení pár fotografií. I když... 🤔 ono i u těch fotek platí, že méně je více😄 Nebo ne? Nebo snad...?? Více je více🤭?

K dnešnímu albu nemám žádný příběh. Jasně. Mohla bych si vymyslet povídání o tom, že takto oděná jsem servírovala svému milému večeři. Že jen mě spatřil, úžasem nemohl ani zavřít ústa. "Miláčku, ten steak vypadá skvěle, ale TY jsi mnohem šťavnatější", pronesl by zastřeným hlasem. A pak nechal steak stydnout na stole a z piva opadnout pěnu... A nedočkavě ze mě začal strhávat všechny ty zástěrky a kraječky😈... Jenže to by nebyl můj příběh🤷🏽‍♀️ Tak povídání třeba zase někdy příště😉 Dnes jen pár fotek... Třeba přijdou k chuti😏

Už dlouho jsem si přála mít nadkolenky. Takové iracionální a zbytečné přání... co s nadkolenkama že...🤔 I tak jsem si je jednoho dne pořídila. Teda... myslela si to. Když jsem si je oblíkla, zjistila jsem, že jsou to spíš podkolenky. Jasně, ta slečna z krabičky měla nohu jako já ruku... mohla jsem čekat, že já tuhle věc nad kolena nedostanu...🙄
Co teď? Můžu být zklamaná a otrávená tím, že nemám nadkolenky. Nebo se těšit z toho, že mám parádní podkolenky😊. Vybírám si tu druhou možnost. Ne vždycky a ne se vším to tak jde. Ale často je na nás, jak se na život budeme dívat. Jestli plakat nad tím, co nám nedopřál. Nebo mít radost z toho všeho, co máme. Třeba i z těch nad(pod)kolenek👌

Ke každému albu se snažím přidat aspoň pár řádků k uvedení fotek. Dnes nic takového. Dnešní album přidávám zcela zištně... Nedávno jsem si tady chtěla pustit video svého oblíbeného páru. Jednak jim to spolu fakt sluší a hlavně je vidět, že je to spolu baví. Ale místo rajcovní podívané čtu něco jako: "nemáte na svém profilu album ani video mladší 30 dnů, takže si nepustíte nic..."
Nejdřív jsem si hrdě řekla, že jim na to kašlu. Že je to tak trochu vydírání. Ale... už mám suchej únor, a k tomu ještě toto..?! S pokorou tedy přidávám pár fotek a sorry... za 30 dnů budou nejspíš další🤣
A těm, co drží suchej únor se mnou, přeju, ať není suchej zas tak doslova.. a všude😉

Je poslední adventní neděle. Cukroví hotové, dárečky s láskou vybrané, čas na bilancování roku ještě nenastal..
Při úklidu ložnice i duše jsem narazila na šuplík s prádlem. Dámské prádlo.. to je kapitola sama pro sebe. Vím, vánoční bývá obvykle červené. Já si dnes vybrala zelené.. jde mi k očím☺️
Prádlu se sice říká dámské.. ale popravdě.. je určeno spíš dámám nebo spíš pánům? Nemyslím takové to běžné.. bavlněný bombarďáky, co mají schovat co je potřeba. A k tomu podprsenka, x krát vypraná, vytahaná, s tlustými ramínky, která podrží to, co držet potřebuje... z tohohle prádla se obyčejně tep rozbuší málokomu...
Mám na mysli všechny ty éterické kousky, krajky, průsvitný materiál, rafinované šňerování... Tyhle kousky si my holky většinou vybíráme s myšlenkami na toho, kdo nás v nich uvidí. Mělo by se tomu terminologicky správně říkat spíš pánské prádlo, ne..🤔
A když už jsme u toho... máte je na ženě rádi celou dobu? Nebo jí z něj co nejdřív rádi gentlemansky pomůžete..🫦😉?
A pokud si momentálně nemáte prádlo pro koho vybírat, nebo ho komu darovat, nevadí.. Příští rok nám všem přinese nové šance.. nové příležitosti😉

Ke každému svému albu se většinou snažím napsat aspoň pár slov. Dnes jsem chtěla psát o všech těch hodinách a hodinách svého života strávených psaním si tady, který nikam nevedlo. O Tomovi, se kterým jsem si psala hrozně dlouho. O tom, jak jsem si myslela, že musím být výjimečná, když mi svůj drahocenný čas věnuje muž jako ON. Ha! Výjimečná? Tak určitě! Výjimečně hloupá a naivní. Chtěla jsem mu pod stolem v kavárně nenápadně podat své kalhotky a sledovat jeho výraz v obličeji. Vidět v jeho očích, jak bude večer pokračovat. Chtěla jsem mu umokřit kolena.. nakonec mi zmizel ze života bez jediného slova. Chtěla jsem psát o Dominikovi, který mě chtěl vidět v podvazcích, ale nakonec nikdy neměl čas. Chtěla jsem psát i o tom muži, do kterého se nešlo nezamilovat. O muži, který mě naučil mít se ráda takovou, jaká jsem. O muži, který ve mně znovu probudil ženu.. O muži, který mi jednoho dne přijel řîct, že už se nebudeme vídat. Rozumem jsem jeho rozhodnutí chápala, ale srdce i tělo to odmítalo přijmout ještě dlouhé měsíce poté.. Chtěla jsem psát o aviatikovi, který se zjevil, když už jsem nic nečekala. A chtěl uzdravit každé místečko na mém těle. A to uzdravování mu šlo náramně! Ale zmizel stejně jako přišel. Naprosto nečekaně. A to nejdůležitější místo nechal celé bolavé.. Ale nebudu psát ani o jednom. Ano, mohla jsem se za tu dobu strávenou psaním naučit dokonale všech 12 časů v angličtině. Nebo všechny tři druhy japonských písem.. Ale nelituju toho času. Díky všem těm mužům, co nevěděli, co chtějí, jsem totiž našla hlavně samu sebe. A kdo ví.. snad všichni ti muži odešli proto, aby mohl přijít ten, který měl přijít doopravdy...

Touha.. nebyl by bez ní život mnohem jednodušší..?