„Ahoj kočko, nechceš si zašukat?“ To je ten moment, kdy se mi stáhne horní ret a koutky cuknou do úsměvu. Ne z flirtu. Z fascinace. Už to není ani trapný. Je to předvídatelný. Jako když koukáš na reprízu seriálu, kde přesně víš, kdy padne věta „ty seš stejně jen děvka“…

Nevím, kdy přesně to začalo. Možná to byl jen jeden jediný pohled na její profil. Možná to byla ta věta – „Nepatříš sobě.“ Možná už tehdy jsem byl ztracený. Jako pes, co ucítil stopu a ví, že už ji nikdy nepustí. Jenomže tahle vůně… to nebyla stopa. Byla to směr. Řád.…

Sedím v křesle. Nahá záda opřená o samet. Kolena elegantně přes sebe, v jedné ruce sklenice vína, v druhé telefon. Notifikace. Zase. „Madam, mohl bych se stát vaším subem?“ „Zasloužím si být ponižován, Madam.“ „Můžu vás aspoň rozesmát, když už nemám peníze?“ Zívnu.…