Nepsala jsem ti. A přesto jsi tady. S očima, které doufají, a rukama, co by se rády dotýkaly. Ale tohle není místo pro tvé doufání. Ani pro tvé ruce. Tohle je místo pro ty, co ví, že chtít nestačí. Že nárok je největší urážka, kterou může muž udělat ženě, jako jsem já. ⸻ Nepotřebuju tvé „ahoj“, ani tvoje „můžu se zeptat“. Zeptej se srdcem, ne jazykem. Zeptej se mlčením. Zeptej se tím, že…

„Ahoj kočko, nechceš si zašukat?“ To je ten moment, kdy se mi stáhne horní ret a koutky cuknou do úsměvu. Ne z flirtu. Z fascinace. Už to není ani trapný. Je to předvídatelný. Jako když koukáš na reprízu seriálu, kde přesně víš, kdy padne věta „ty seš stejně jen děvka“. Protože přesně tak to probíhá. První zpráva je primitivní. Druhá je naléhavá. Třetí ublížená. A čtvrtá? Čtvrtá je ta pravá:…

Nevím, kdy přesně to začalo. Možná to byl jen jeden jediný pohled na její profil. Možná to byla ta věta – „Nepatříš sobě.“ Možná už tehdy jsem byl ztracený. Jako pes, co ucítil stopu a ví, že už ji nikdy nepustí. Jenomže tahle vůně… to nebyla stopa. Byla to směr. Řád. Smysl. Nejdřív jsem se styděl. Za to, co cítím. Za to, že jsem ochoten dát ženě moc, a přitom mě to vzrušuje víc než cokoli…

Sedím v křesle. Nahá záda opřená o samet. Kolena elegantně přes sebe, v jedné ruce sklenice vína, v druhé telefon. Notifikace. Zase. „Madam, mohl bych se stát vaším subem?“ „Zasloužím si být ponižován, Madam.“ „Můžu vás aspoň rozesmát, když už nemám peníze?“ Zívnu. To je dnes už desátý. Tihle jsou všichni stejní. Slabí. Rychlí. Laciní. Píšou jak o závod, ale když přijde na důkaz oddanosti,…

Seděl už přesně tak, jak jsem mu přikázala. Nahý, s hlavou skloněnou, ruce za zády. Ticho v místnosti bylo téměř znepokojivé, slyšet byl jen jeho mělký dech. Milovala jsem ten moment – tu první minutu, kdy ještě neví, co přijde. Kdy mu hlavou běží stovky scénářů, ale všechny jsou nakonec špatně. Protože já si vždycky najdu svou cestu. Pomalu jsem k němu přešla. Mé podpatky klapaly na parketách…