"Odpočinek jinak" Věděla, že to s ním nikdy nebylo jednoduché. Nešlo ho jen tak uspokojit, jako když někdo rychle vypne hlavu a nechá se unést. On měl v sobě uzly, napětí, vrstvy neklidu a tíhy každodenního života. Byl jako svazek drátů pod napětím, neustále…

Přišla jí zpráva. Bez pozdravu. Bez otázek. Jen strohý, nekompromisní text, který okamžitě rozbušil její srdce. „Zítra. Pošlu ti souřadnice. Budeš tam. Nahá. Opřená o strom. V určený čas. Bez výmluv. Bez opozdění. Přijedu si tě vzít.“ Žádná vysvětlení. Žádné…

Stan stál na břehu řeky, mezi stromy, dál od lidí. Vzduch voněl vodou, trávou a potem. Leželi spolu na rozprostřených dekách, nazí, zpocení, ticho mezi nimi nebylo prázdné – bylo plné očekávání. Touha už neměla ostré hrany, ale měkké obliny. Potřeba být jeden druhému…

„Oblékni se. Ale bez spodního prádla,“ poručila mu, když si utírala stehna kapesníčkem nasáklým jejich smíšenou šťávou. „Půjdeme na kávu. Ke kamarádce. Má chuť si s tebou trochu pohrát. A já jí to ráda dovolím.“ Šli lesem, ona v šatech, on se ztopořeným ptákem…

Byl tam dřív než ona. Klečel u vody, nahý, s roubíkem v puse a kolíkem hluboko v sobě, jak mu poručila. Jeho péro stálo tvrdě jako kámen, lesklé, nalité krví. Každý poryv větru ho rozechvíval. Každý zvuk v lese byl elektrickým impulsem. Když se objevila, nedíval se na…

Hranice chuti Bylo to jedno z těch náhodných setkání, která nikdy neměla nastat – a přesto se stala osudovými. Potkal ji u opuštěného jezírka, kam chodil pravidelně — utíkal tam od svého světa, který mu nedával dost. Jeho ruce byly vždy rychlé, žádostivé, nečekal…

Upřímně nevím proč posílám tenhle "výplod své hlavy" možná kombinace alkoholu, deprese, psychické únavy, pocitu osamělosti... Neptej se proč, mám složitou hlavu.. Chtěl bych, potřeboval bych pomoct... V poslední době opravdu strádám lásku, fyzickou lásku, nemyslím…