“Nějak mě nebaví psát pořád inzeráty.” “Proč?“ “Je to tady k ničemu.“ “Souhlas. Jsou tu buď samí honiči, nebo slibotechny.“ “Co s tím?“ “Nevím.“ “To bys snad měl vědět, ne?“ “Ono to nějak dopadne.“ “To jo, to je fakt.“ Na hodinách ručička poskočila o minutu vpřed. “Hledáš něco konkrétního?” “Jo” “Ježiš nemůžeš mi odpovědět normálně? Co teda vlastně hledáš?” “Něco nového.” “Ty vole s…
Začali jsme si vymýšlet. Při každém setkání něco nového. Něco, čím dál tím víc šťavnatého, pervezního, živočišného. Pomalu jsme se propadaly do hlubin naší zvířecí podstaty a postupně jsme si začínali uvědomovat, že bez toho nemůžeme být. Už nás nevzrušovaly běžné věci. Nestačil jen ztopořený úd, naběhlé pysky, vůně... Museli jsme mít kulky natažené až k prasknutí, řev zvířete rvaného za vlasy…
Byla to jedna z mnoha služebních cest. Byl večer, na ulice dopadaly ledové kapky jarního deště a jaro bylo pořád někde v nedohledu. Seděli jsme s kolegy na pokoji a dopíjeli láhev vína z hotelové lednice. Nebylo nic moc. Prostě hotelové víno. Klábosili jsme o nesmyslech a mezi tím jsem z počítače odesílal nějaká data na zítřejší jednán. Šlo to zoufale pomalu. Vlastně vůbec ten dnešní večer šel…
