KAPITOLA XII — TICHÉ RÁNO, HLUBOKÝ PÁD Ráno po trojce bylo jiné než všechna předchozí. Ne trapné. Ne rozpačité. Spíš… klidné. A nebezpečně tiché. Slunce pronikalo skrz rolety a malovalo pruhy na těla, která se ještě nehýbala. Andrea ležela na břiše, bok přes moje stehno. Katka v mém triku, stočená do klubíčka na okraji postele. Dýchala tiše, ale oči měla otevřené. Nedívala se na mě. Ani na Andreu…

KAPITOLA IX — ROZBITÍ HRANIC Katka se udělala v Andreině náručí, v páře koupelny. A neodešla. Stála tam, tělo napjaté, rty pootevřené, Andrea se jí dotýkala a já to celé sledoval. Poprvé byla Katka beze studu. Poprvé otevřeně. A právě tehdy jsem řekl: „Obě do ložnice.“ Andrea vzala Katku za ruku. Ne jako kamarádka. Jako někdo, kdo ví, kam patří. Vůbec nic neříkaly. A Katka se nebránila. Šla. V…

KAPITOLA VII — PRVNÍ PÁD Stáli jsme ve vodě. Já, suchý, klidný. Ony dvě ve tmě, nahé, bok po boku. Andrea se usmívala. Katka dýchala rychleji. Oči široké, ramena napjatá. Moře se kolem nich vlnilo tiše, jako by se nechtělo plést do toho, co se právě lámalo. „Sáhla sis na Andreu,“ řekl jsem pomalu. „Tak teď nech, ať si sáhne ona na tebe.“ Katka zalapala po dechu. „Cože?“ Andrea se k ní otočila.…

KAPITOLA V — ŽÁR POD KŮŽÍ Slunce bylo vysoko. Vzduch těžký a líný. Písek pálil na chodidlech, i když jsme měli velké ručníky. Katka ležela na břiše, horní díl plavek odložený vedle ní. Andrea seděla opodál, podávala mi vodu. A já? Já jsem pozoroval. Katka se nehýbala. Ani moc nemluvila. Ale bylo to v těch drobnostech. Ve stazích stehen. V tom, jak křečovitě držela nohy u sebe. A jak se občas…

KAPITOLA III — POZVÁNKA BEZE SLOV Byly to dva dny relaxu a vína. Pláž, obchody, lehké doteky, letmé úsměvy. Nic, co by šlo označit za zlom. Ale pod povrchem se to míchalo. Andrea byla klidná, poddajná, a přitom lehce napjatá — jak to umí jen žena, která ví, co se chystá, ale nechce si to přiznat. Katka se chovala jako někdo, kdo se už nemůže tvářit, že nevidí. A zároveň jako někdo, kdo ještě neví…