Seděl na kraji postele, ruce zaťaté v pěst. Napětí v něm pulsovalo jako rozžhavený drát, každý sval v těle napjatý, oči upřené na mě. Stála jsem před ním, pomalá, sebejistá, s drobným, vědomým úsměvem na rtech „Copak?“ zeptala jsem se sladce a sklonila se k němu a zašeptala. „Snad nejsi netrpělivý…“ Zasyčel mezi zuby. Samozřejmě že byl. Toužil po mně, po mém doteku, po mých rtech a jazyku. A já…