Ležela jsi tam, dech zrychlený, oči lehce přivřené, ale ten tvůj šibalský úsměv nikam nezmizel. Byla jsi jako kočka, co si spokojeně protahuje tlapky po dobrém lovu – a já jsem byl ten, kdo se nechal chytit. Sundala sis šaty úplně, odhodila je někam stranou, a já jsem jen zíral. Ne proto, že bys byla jen krásná... to jsem věděl už dávno... ale proto, jak jsi byla svá. Bez ostychu, bez hranic, jen…
...ta slova mi zastavila dech. Byla jako rozbuška, která zapálila už tak napnutou atmosféru mezi námi. Nepřemýšlel jsem, jen jsem jednal... Pomalu jsem k tobě přikročil, zastavil se jen pár centimetrů před tebou. Naše pohledy se spojily – žádná nervozita, žádné masky, jen syrová touha a naprostá upřímnost okamžiku. Naklonil jsem se blíž, cítil tvůj dech, jak se mísí s mým. Políbil jsem tě..…
Přivoň si... máme čas... zašeptáš... To byla slova, která přemalovala celý můj den. Najednou přestaly existovat všechny hranice, pravidla, výčitky i strachy. Zůstal jen okamžik – náš. Naklonil jsem se k tobě blíž, opatrně, téměř jako bych se bál, že se rozplyneš. A pak jsem to ucítil… Tvoje vůně... Ne ta z flakonku, ale ta pravá, přirozená... jemná směs ženskosti, touhy a napětí. Nadechl jsem…
