Zpočátku nebylo nic krásného. Jen šedý blok kamene, prach a otupující rachot železa o kámen. V dílně to vonělo vápnem a potem. Slunce tam doléhalo jen v odrazech na nástrojích, jako by si samo nebylo jisté, zda se chce dotknout té tvrdé reality. Ruce měl ztuhlé, záda bolavá, a každý úder kladiva byl jako zvuková vlna, která se rozbíjela o skalní stěny jeho myšlenek. Jednalo se o čistou realitu…

Hluboko za hranicemi známého vesmíru, tam, kde už i světlo váhá, se vznášela. Nebyla tělem, nebyla ani pouhou myšlenkou. Byla aurou, proudem vědomí, šepotem existence. Jemná, hladká jako plynoucí řeka v beztvarém prostoru, a přece tak hutná, že mohla vážit víc než tisíce hvězd. Její bytí bylo tichým tepem v temnotě. Nepatřila nikam, a přesto byla všude. Nezářila, a přesto z ní vycházelo teplo.…

Byla to noc, kdy vesmír dýchal jinak. Hlubší, plnější nádechy osudu. Každý list v lese se chvěl podle rytmu, který neznal člověk ani zvíře. Jen hvězdy rozuměly tomu tichu, které se rozlilo mezi kmeny stromů jako neviditelná mlha. A pak přišel on. Střet noci, úplňku a nepochopitelné touhy. Jeho světlo nebylo chladné. Bylo jako pulzující srdce oblohy, jako starodávná paměť světa, která rozsvítí…