Lenka se pomalu probouzí, cítí celé tělo. Ležela sice na koberci u pánovy postele, ale koberec není příliš měkký, je tenký. A pod ním tvrdá zem. Celou noc se kroutila a převalovala, dokonce jí na chvíli chyběla i její cela dole. Zem tam byla taky tvrdá, ale měla tam alespoň slámu. Navíc tady nahoře je dost velké vedro. Pavel je asi zvyklý, ale Lenka ne. Lenka se pohnula a zachrastily okovy. …

Bylo to strašné a vzrušující zároveň. Lenka pomalu přestala myslet na to, až tohle peklo skončí, čím dál víc si opakovala, že se nenechá zlomit, že všechno bude snášet. Ovšem v koutku mysli se jí vracel krásný pocit, nebyla to myšlenka, ale krásný, příjemný a vzrušující pocit, že se jí vlastně líbilo, když tady Pavel byl, když byl s ní. Začala si uvědomovat, že Pavel není nějaký hajzl. Že je to…

Pavel tiše seděl vzadu a pozoroval, co se bude dít. „Tak co bude, děvko? To už neudržíš ani pozornost? „ Vytrhl Lenku z jejích myšlenek Hančin křik. Lenka tomu nechtěla uvěřit, říkala si v duchu: „Vždyť Hanka je moje nejlepší kamarádka. Nikdy jsem nevěděl, že je takhle ujetá. Ale tohle? To si určitě jenom dělá srandu.“ „Ty kurvo jedna rozmazlená, tak budeš poslouchat nebo ne? Pojď sem!“…

„Tak co princezno, jakpak ses nám vyspala?“ Vyrušila Lenku opakovaná otázka. „Pusť mě Pavle, včera jsem to přehnala!“ „Ale, ale takže už se nám vrací paměť?“ „Půůůsť mě, někdo mě jistě bude hledat! Když mě nepustíš táta ti udělá ze života peklo!“ „A jéje, zase ta ohraná písnička. A ještě tu o červené Karkulce prosím.“ Lenka byla naštvaná. „No, ovšem jsem rád holčičko, že už sis vzpomněla.“ …