Zastávka Na Konečný

Jsem Jiřina, už mám něco přes padesátku, ale pořád jsem aktivní ženská krev a mlíko. Posledních už asi patnáct let jezdím s malým autobusem tady mezi městečky a vesničkami. Za tu dobu už hodně lidí dobře znám a mezi nimi i Lukáše, tady z jedné vesničky, o kterém chci dneska povyprávět. Jinak než autobusem, nebo autem se k nim dostat nedalo, tak se mnou jezdil do města a zpátky pravidelně už od mala a tak si tykáme. Býval to slušný kluk, ale s každým dalším rokem na učňáku, kde si našel partu pěkně oráchlých kamarádů, byl stále více drzej jak lázeňská veverka. Doma na něj byla mamka sama, na práci nesáhnul, akorát objížděl mejdany a smrděl průšvihem. Dlouho jsme se znali a tak mi jí bylo často i líto, když vyprávěla, co jí dělá. Jednoho dne už mi s ním ale došla trpělivost. Byla středa uprostřed léta. Ráno jsem Lukáše nabírala a za poslední dobu, už asi po osmé, se vymlouval, že nemá na jízdenku. „Já ti to pak někdy dám, teďko jsem bez koruny“, zkoušel na mě a já věděla, že se nemá cenu hádat. Jenom jsem zaskřípala zubama a nechala ho nastoupit. V autobusu jsem měla i s ním asi 10 lidí a Lukáš seděl v úplně poslední řadě. Vyjeli jsme a po chvilce vidím ve zpětném zrcátku, jak si z batohu vytahuje krabičku cigaret, dává si jednu cigaretu do pusy a otvírá posuvné okénko. „Lukáši, to doufám nemyslíš vážně“, rázně jsem se na něj ohradila a celý autobus se na něj otočil. Zakoulel očima, a zatímco si něco brumlal pod vousy, tak cigaretu schoval. Projeli jsme dvě vesnice a zase ho vidím, jak to cigáro vytahuje. No já se z něj zblázním. „Něco jsem ti řekla!“, znovu jsem ho okřikla a následovalo několik šklebů, za které by zasloužil pár facek. Dojeli jsme do města, a když vystupoval, jsem mu připomínala, že to je naposledy, co jede bez placení. „No jó pořád“, utrousil a jak vylezl ven, hnedka si zapálil a běžel za svojí partou.

Jela jsem odpolední kolečko nazpátek a na zastávce ho vidím s bagetou v ruce. Byly s ním ještě dva kluci z té jeho party. A mě bylo jasné, že tohle nebude klidná jízda. Všichni v klidu nastoupili a koupili si lístek, jenom Lukáš zase začal tu svojí písničku, jak je bez peněz a přitom dělal ksichtíky na ty svoje kumpány. „Lukáši, tohle je naposledy, příště si jdeš pěšky!“, už jsem na něj neměla nervy. Samozřejmě se moje představy naplnily a kluci celou dobu pořvávali, hrála jim hudba a několikrát jsem na ně musela křičet, aby se uklidnili. Pak jsem mezi křikem zaslechla, jak si od jednoho z těch svých kámošů kupuje krabičku cigaret, že už doma nemá. „Jo tak ty nemáš na lístek, ale kupuješ si cigára!“, blesklo mi hlavou. Když vystoupili ty dva jeho kamarádi, tak se mi ulevilo, ale zase vidím, jak si zkouší zapálit. „Ani na to nemysli, ti povídám!“, okřikla jsem ho, a jak protočil očima a hodil škleb mým směrem, tak mi pohár přetekl a já začala plánovat pomstu. Na předposlední zastávce vystoupil zbytek lidí a v autobuse mi zbyl jenom Lukáš. U nich ve vesnici byly dvě zastávky. Jedna na návsi a jedna na konci vsi, pod lesíkem u statku „Zelený Konec“, kam se zajíždělo jenom na znamení a protože to byla dřív moje poslední zastávka, říkalo se jí: „Na Konečné“. Přijížděli jsme k první zastávce, ale já ani nepřibrzdila a projela kolem ní. „A co já Jiřko?“, volal na mě Lukáš. „Dneska stavíme až na Na Konečný“, vrátila jsem mu nazpět a vyslechla si přednášku, jak pak chudák bude muset zpátky dojít pěšky a jak je to strašný. „Jenom počkej, ty se budeš ještě divit“, říkala jsem si v duchu. Dojeli jsme na točnu, já obrátila autobus, zhasla motor a zamkla dveře. Vstala jsem z místa řidiče a šla do zadu k němu, zatímco on už vstával a lomcoval s dveřmi. „Sednout!“, křikla jsem na něj a on na mě nechápavě koukal. Drapla jsem ho za ruku, posadila do poslední řady sedaček a zastoupila uličku, aby neměl úniku.

„Co je?“, obořil se na mě a snažil se vstát. Já ho zase zatlačila do sedačky a spustila na něj: „Tak jak to je s tím tvým placením? Na lístek nemáš, ale cigára si kupuješ?“. On byl evidentně překvapený a snažil se vymlouvat, ale já mu nedala moc prostoru: „A ještě si myslíš, že jsem asi úplně blbá a slepá, když si tady chceš vyhulovat plíce?“. „Ne to nemyslím“, opatrně zkoušel Lukáš. „Tak co tady na mě poslední týdny hraješ? Jak to je s tím placením? Dlužíš mi nejmíň za osm cest. Vyval peněženku!“. Lukáš zahrabal v batohu, vytáhnul peněženku, a když jí otevřel, byla v ní pětistovka. „No jasně, ale na lístek nemáš viď!“, spustila jsem na něj. „Ale to mám …“, začal větu, ale já ho přerušila: „Na cigára viď! Takže jak chceš tohle řešit?“. Stále měl na obličeji vykulený výraz a evidentně nevěděl, co na to říct. „Takže já navrhuju udělat to pěkně po staru!“, a naznačovala jsem mu, aby se zvednul. „To si to mám odpracovat?“, divil se mému počínání. „Žádný odpracovat. Udělám to, co měla tvoje máma udělat už dávno, a seřežu ti prdel, že si tejden nesedneš!“, vrátila jsem mu s ledovým klidem, zatímco vstával a než mu došlo, co jsem právě řekla, jsem ho přehnula přes opěradlo sedačky a začala ho plácat přes kalhoty na zadek.

Snažil se vymanit, křičel a nadával, ale já nejsem žádné tintítko, tak pro mě nebyl až tak velký problém si ho za záda přidržovat na sedačce. Dostal jich asi třicet, když na mě začal křičet, že jsem se snad zbláznila. „Tak tohle jsi přepísknul Lukáši“, křikla jsem na něj a nechala ho, se postavit. „Tak já, že jsem se zbláznila? To si myslel vážně?“, obořila jsem se na něj opravdu rázně. On byl zaskočen mojí reakcí a najednou si nebyl tak jistý tím, co na mě křičel. „Na něco se tě ptám, Lukáši!“, spustila jsem, ale nedostala odpověď. „Tak když jsem blázen, tak sundej kalhoty!“, nakázala jsem mu. „Cože?“, nechápal. „Říkám ti svlíkat!“, a sápala jsem se mu na kalhoty a snažila se je rozepnout. Lukáš chvilku bojoval, ale pak se mi stejně povedlo mu rozepnout pásek, kalhoty a stáhnout mu je pod zadek. Znovu jsem ho přehnula přes opěradlo a pokračovala s trestáním přes trenky. Pořád se chtěl prát, ale povedlo se mi přetáhnout mu tričko přes hlavu a tak mu přidržovat ruce, zatímco jsem ho vyplácela. Dostával možná dalších pět minut, než jsem ho chytla za trenky a taky mu je stáhla pod zadek. „Ty seš úplně šílená!“, zakřičel, když ucítil, jak mu stahuju trenky, ale na odpor neměl dost síly. Taky po prvních dvou plácnutí přes holou už omezil svůj slovník pouze na: „Au, to bolí a už dost prosím“. Dala jsem mu jich aspoň čtyřicet spratkovi, když jsem uviděla obal od bagety zamačkaný mezi sedačky poslední řady. Přestala jsem s výpraskem a natáhla se po obalu. Byl v něm ještě nedojezený kus, od kterého byly obě sedačky zašpiněné majonézou. „Tak to si ze mě děláš prdel Lukáši!“, zařvala jsem na něj, dvakrát ho pleskla přes jednu půlku zadku tak silně, až mě samotnou zabolela ruka a začala jsem vidět rudě.

Máchnutím ruky jsem ho povalila na vedlejší sedačku, ukazovala na fleky od bagety a řvala na něj, co si o sobě myslí. Pak jsem uviděla pásek v jeho kalhotách a bylo rozhodnuto. Natáhla jsem se po něm, ale snažil se se mnou prát a kalhoty si znovu natáhnout. Tak jsem se přestala snažit vytáhnout pásek, ale začala jsem ho tahat za kalhoty a trenky. On se snažil, aby si udržel aspoň trenky za zakrytí pinďoura, ale mě se povedlo ho svalit na zem do uličky. Tahala jsem ho za nohavice i za okraj trenek až se mi povedlo mu to všechno stáhnout ke kotníkům. Ležel na zádech v uličce, jednou rukou ještě bojoval o svoje oblečení a druhou rukou se snažil zakrývat svůj rozkrok, ale stejně se mu to v zápalu boje moc nedařilo a viděla jsem úplně všechno. Konečně se mi povedlo mu kalhoty i trenky sundat a zůstal jenom v tričku ležet na podlaze a rukou se držel za pinďoura, i když mu byly vidět koule. Když neměl kalhoty na sobě, mnohem lépe se mi vyndával pásek. Jak jsem ho vytáhla, tak jsem kalhoty i trenky hodila za sebe do uličky a křikla na něj:„Lehni si tam!“, a ukazovala na poslední řadu sedaček. Nechtělo se mu moc spolupracovat, ale jeden přesně mířený pohlavek a výhrůžně napřažená ruka s pásek ho popohnala. Lehnul si na břicho přes sedačky a než si ho srovnal pod břichem, tak už dostal první ránu přes prdel, až zakňučel. U druhé se snažil zakrývat zadek rukama, ale když mu další rána dopadla přes dlaň, zase si to rychle rozmyslel. Naložila jsem mu, že měl celej zadek zmalovanej pruhy, po dopadech pásku a prosil, abych přestala, omlouval za všechno, co udělal i co neudělal a sliboval hory doly černej les.

„Jestli si myslíš, že ti tady všechno projde jako u tvý mámy, tak to se šeredně pleteš!“, oznamovala jsem mu, když jsem byla hotová. Došla jsem dopředu odemknout a otevřít zadní dveře. Zatímco se zvedal a hladil si zadek, jsem sebrala jeho oblečení a vyhodila ho dveřmi autobusu před zastávku. „A teďko už můžeš jít“, řekla jsem mu, když jsem si sedala na místo řidiče a nastartovala motor. On se vzadu posbíral a šel nahý uličkou ke dveřím. Už se ani nesnažil zakrývat pinďoura, který se mu pohupoval mezi nohama a vystoupil ven. Jak byl venku, zavřela jsem dveře a odjížděla pryč. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak si oklepává oblečení, obléká trenky a pak mi zmizel za stromy. Musím teda říct, že jsem si na něm neskutečně ulevila a zpátky do garáže jsem jela v naprostém klídku a s úsměvem na rtech si pozpěvovala s rádiem.

Druhý den ráno jsem přijížděla k nim do vesnice a čekal na zastávce. Byla jsem neskutečně zvědavá, co se bude dít. Zastavila jsem u něj a otevřela dveře. Nastoupil, pozdravil a hnedka mi do ruky podával dvoustovku v jedné ruce a dvacet dva korun v druhé se slovy: „To je za minule a tohle je za dnešek“. Vzala jsem si peníze, vytiskla mu lístek a podávala drobné z dvoustovky nazpátek. „To je dobrý“, řekl a vydal se uličkou. Ovšem místo obvyklého místa až úplně vzadu, se posadil asi jenom dvě řady za mě. Navíc jsem si všimla, že jak šel uličkou, si povytahuje kalhoty, protože z nich má vyndaný pásek. „Že by se chlapec obával, že ho zase vezmu na konečnou?“, napadlo mě a musím se přiznat, že jsem se díky téhle myšlence nedokázala udržet a usmívala se skoro celou cestu. No snad se mi povedlo z Lukáše zase udělat toho slušnýho kluka, co si pamatuju.

Bowlller