More Than Desire

Byl to jeden z těch dnů, kdyby žádný pes nechtěl být venku, natož, aby se do ulic odvážil vejít člověk. Vítr zohýbal koruny mohutných starých stromů až skoro k zemi. Klaněly se mu? Rozhodně měly důvod. Jako všechno kolem něj. Jako všechno, čemu vládl. Velikánské kapky dopadaly na vyprahlou zem a vpíjely se snad do všeho, co jim přišlo pod ruku. Blesky bičovaly oblohu. Nebe bylo tak temné jako on. Jen on mohl procházet beze strachu. Jen on tohle miloval a užíval si plnými doušky strach. Ty ustrašené pohledy, jež se rýsovaly za okny. Jež patřily lidem, dívajícím se na tu spoušť, kterou děsivá bouřka nechávala za sebou. Co nechával za sebou on. Šel stále kupředu. Věděl, že tu je, že ho sleduje, jen nevěděl odkud. Spokojeně se usmál a zvedl hlavu k nebesům. Zasmál se. Tak děsivě, jako byl náraz hromů, tak prudce, jako blesky bičovaly oblohu.
Cítil ho, každou svojí buňkou. Nechával milion kapek dopadat na jeho hlavu. Vpíjely se do jeho copánků a čůrky mu tekly přes obličej. Pro něj to byl vlahý letní deštík, něco, co miloval. Něco, co bylo tak dokonale přirozené. Užíval si ten dokonalý vzduch mokré země. Dokonale se rozléval v jeho plicích. A on se znovu usmál a přivřel oči, ale stále udržoval stejný krok. Čekal, až se k němu přidá. Až bude po jeho boku. A moc dobře věděl, že je ještě blíž, než kdy jindy. Zmírňoval to, co tady na zemi vyvolal. Snažil se mu být protikladem? Snažil se mu vyrovnat? Imponovalo mu to. Jako by si hráli na kočku a myš? Ale kdo byl co? Možná si role vyměňovali, aniž by to věděli. Oba přesvědčeni o tom, že právě oni jsou ty kočky hrající si s tím druhým.
Nejistě se rozhlédl kolem sebe, ale nespatřil ho. Usmál se a zavřel oči. Snažil se v mysli vytvořit si jeho obrázek. Nemusel se snažit dlouho. Samolibě se usmál a déšť opět zesílil. Zaslepoval jeho mysl. Zaslepoval všechny jeho smysly a nedokázal říct proč. Snad to měl v osudu. Předurčené, že bude takový. Stejně jako to měl on. Nevybírali si, ale ani jeden nebyl proti. Bylo tolik přirozené, aby se jejich cesty setkaly. Zbytek záležel už na nich. Myslí se ho snažil přivolat k sobě. Jak dlouho to bylo, co jej neviděl? Jak dlouho se to před ním schovával a jen jej sledoval? Proč jej on vidět mohl a Tomovi to nebylo umožněno? Taky si s Billem chtěl pohrávat. A když už nemohl, tak mohl myslí. Byl až příliš dobrý manipulátor. Ale na černovlasou divu jako by to ani neplatilo. Jako by byl vůči němu imunní. To jej dokonale štvalo. A věděli to oba.
„No tak… už dost.“ Vydechl vysoký kluk s copánky. „Už se mi ukaž. Víš, že šílím nedočkavostí tě opět vidět. Ani už nevím, kdy to bylo naposledy.“ Usmál se trochu a díval se kolem sebe. Ale nic.
„Vím, že tu jsi, no tak Bille, už to není vtipné.“ Zamračil se a přes oblohu se objevil obrovský blesk s mohutným zahřměním na důkaz, že se Tom vážně zlobí. Ale nic. Nikdo neodpovídal, jako by tu nebyl. Ale on ho cítil, blíž než blízko.
„Prosím.“ Přivřel oči. Dokázal, aby poníženě prosil, snad aby i kvůli němu padl na kolena. Ale právě tohle Billovi dělalo dobře.
„To už musí být hodně vážné, když prosíš.“ Zasmál se medovým hlasem za jeho zády. Tom, rychle se otočíc, spatřil kluka, stejně vysokého jako on s vlasy černými jako uhel a dlouhými snad až do půli zad. Oba se spokojeně usmáli.
„Věděl jsem, že tu jsi.“ Vydechl a sledoval tu dokonale bezchybnou tvář, rýsující se před ním.
„Opravdu?“ Zasmál se zvonivě. „Někdo po tobě musí tu spoušť dát dohromady, hm?“
„Víš, proč to dělám.“ Díval se mu do jeho hlubokých očí prudkým pohledem. Spalujícím, jako to uměl jenom on.
„Tak to řekni. Proč to děláš?“ Měl jej dokonale v hrsti, stejně jako on jeho.
„Protože den ode dne netoužím po ničem jiném, než se tě dotýkat a líbat tě.“ Udělal k němu o pár kroků blíže. Stáli naproti sobě tak blízko, že by nejspíše mezi nimi neprošel ani ten nejtenčí papír, ale přesto se nedotýkali. Nesměli. Věděli, co by se stalo. Bránili se tomu nutkání už věčnost. Nemohli, nesměli, ale přesto tak moc chtěli. Užívali si té blízkosti. Téměř ve stejnou chvíli zvedli pravou ruku. A v jedné vteřině své ruce přiblížili na milimetr k sobě. Tak moc toužili po dotecích, které jim nebyly přány. Dívali si hluboce do očí. Toma přešel i všechen vztek a zlost. A z bouřky byla náhle letní vlahá a krásná noc. Jako mávnutím proutku. Jako by se počasí zbláznilo. Jako by se zbláznilo všechno zemi. Jako oni dva do sebe.
Tak moc… bych chtěl…,“ Tom, nedokončíce větu, byl přerušen Billem.
„Já vím. Já taky.“ Usmál se na něj. „Ale nemůžeme.“ Zakroutil hlavou a podíval se zpět nahoru, k nebesům.
„Mám pocit, že zešílím tou touhou. Je tak spalující.“ Zašeptal kluk s copánky a na náznak Billa pohladil po tváři, jen pár milimetrů od jeho kůže. Ruce se mu klepaly nedočkavostí. A on doslova hořel chtíčem jako ještě nikdy. „Proč ty, když se tě nesmím ani dotknout?“ Procedil skrze zuby. V tu chvíli by nejraději všechno rozmlátil. Z každého stromu udělal milion třísek. Z každého domu jen prach a suť. Rozmetal by všechno na světě, ale stejně věděl, že by mu to nepomohlo.
Seděli vedle sebe snad hodiny. Toužili po sobě tak hluboce, ale nebylo jim dovoleno okusit sebemenší pohlazení.
„Co když je to jen podvod?“ Usmál se na bezradného Toma Bill. Ten k němu obrátil pohled.
„Myslíš?“ Sledovali jeden druhého, v mysli každý přemýšlel nad svým tokem myšlenek. Hluboce se přitom dívali do očí. Sledoval Billovy vlasy, jemné už od pohledu, jaké asi musely být na dotek? A co teprve jeho rty?
„Co když je to pravda?“ Čekajíce na jeho odpověď, doslova hypnotizoval jeho rty.
„Bille, já… je to šílené, ale už nepřemýšlím nad ničím jiným. Nevím, jestli to byl osud, nebo můj test nebo co vlastně, ale dál už nemůžu. Blázním z toho. Usmívám se, ba dokonce se směju jako blázen jen proto, aby mi v příští vteřině skapaly z očí slzy z nepoznaného. Z toho zakázaného. Jestli tohle je cena, kterou musím platit za to, že jsem, co jsem, už nechci. Slyšíš? Je to šílené, já vím, ale… už to nezvládnu. Chci se tě dotknout. Pohladit tvoje vlasy mezi svými prsty, nechat je jen tak bezděčně protékat. Chci… ochutnat tvoje rty, cítit je na svých. Oplácet ti spalující polibky. Bille, jestli pro tohle mám obětovat svůj život, udělám to.“
Hleděli si dlouho do tváře, do očí a na rty. Věděli, že i přes všechny zákazy to udělají. Věděli, co obětují, ale to všechno jim bylo jedno. Touha byla až tak spalující, že to nemohli už déle nést na svých bedrech.
„Ano, já už to dál nezvládnu.“ Špitl tiše Bill. S pohledem upřeným hluboko do svých očí oba pozvedli ruku jako před chvílí. Pomalu se jimi přibližovali k sobě. Až se jejich konečky prstů letmo dotkly, rychle oba couvli, ale nic se nestalo. A tak to udělali znovu, ale odvážněji. Položili dlaně na sebe. Billova drobná ručka se v té Tomově dokonale ztrácela. Prožívali to tak silně. Oba dva. Když se jejich prsty začaly proplétat, už déle nevydrželi a v rychlosti k sobě přitiskli svoje rty. Nemohli se polibků nabažit.
Divoce spolu prolétali jazyky a ruce putovaly po těle toho druhého. Znali se dlouho, ale tohle bylo poprvé. Nepoznané. Hladili se stejně prudce, jako jejich jazyky hrály hru. Nemohli přestat, i kdyby chtěli. Ale nechtěli, už nikdy nechtěli přestat. Tom dlouho nevydržel jen u polibků a sjel na Billův laní krk, kde jej jazykem škádlil a nechával za sebou i fialové flíčky na důkaz, že už patří jen jemu. Rukama zajel pod jeho triko a nedočkavě hladil jeho dokonalou pokožku. Byl tak krásně jemný, tak hladký, až se mu z toho zatmívalo před očima. Věděl, že je dokonalý a perfektní, ale tohle mu vyráželo doslova dech. Nedokázal se toho všeho nabažit a v rychlosti Billovi triko přetáhl přes hlavu, stejně jako tu udělal Bill. Nebylo času nazbyt, přeci jen měl přijít trest. Nebo to byla jen pověra? Nevěděli to. Snažili si co nejvíce zapamatovat z toho druhého. Nebylo to tak těžké. Tom líbal Billův dokonale plochý hrudník a daroval mu všechno ze sebe. Strhávali ze sebe kousky oblečení a netrvalo dlouho a byli oba dva nazí. Vidina té blízkosti, co měla za chvíli přijít, jim zatemňovala mozek.
Nezaváhali ani na okamžik a spojili jejich těla v jedno. Dokonale si užívali blízkost toho druhého. Třeli se o sebe jako v extázi. Nemohli jinak. Asi by umřeli nedočkavostí a touhou. Hladili svá upocená a rozpálená těla. Jejich dechy se mísily v jeden. Jejich touha rostla s každým přírazem. Ani jeden z nich nedokázal popsat to, co právě prožíval. Ani jeden z nich nezažil v životě nic krásnějšího. Hnali se ke společnému orgasmu. Doslova křičeli jméno toho druhého. Byli jako v horečce. Chtěli stále jen víc a víc. Přišli si jako šílení, smyslů zbavení, ale pokračovali, až dokud se jim téměř ve stejný okamžik nerozlilo tělem to známé teplo. Pak vyčerpaně padli na sebe jako domečky z karet. Snažili se vydýchat. Snažili se pobrat alespoň trochu vzduchu do plic. V krku měli vyschlo, a to příšerné horko v těle bylo až k nevydržení. Ale přesto byli šťastní a spokojení.
„Bože, nikdy jsem nezažil nic dokonalejšího. Nikdy.“ Vydechl ztěžka Tom a usmíval se na ležícího Billa. Měl zavřené oči a řasy se mu lehce třepotaly. Vážně vypadal jako anděl. Jak by jen mohl pochybovat. Už jen když jej viděl poprvé, pochopil, že je anděl. A on? On byl jeho přesný opak. Měli se nenávidět. Stát proti sobě, ale oni se spojili v jedno tělo, v jednu duši. Jako jin a jang. Ale všechno musí být po zásluze potrestáno. Každý hřích. Každý pokus překročit hranice, ať už touhy nebo lásky. A oni je překročili snad obě.
„Jsem tak strašně unavený, Tome.“ Usmál se na něj Bill a ztěžka otevřel oči. Před ním se rýsoval ten Tomův dokonalý pohled. Sledovali jeden druhého a lehce hladili svá těla. Bill se automaticky přitulil k Tomovu tělu. Ten jej objal a hladil po zádech. Ale jen do doby, než jej něco polechtalo na prstech. Zvedl ruku a v ní tkvěla bělostná pírka. Koukl zmateně na černovláska, ten se jen usmíval a pohladil jej po tváři.
„Nelituju toho. Nikdy nebudu. Slibuju, Tome.“ Věděli, že musí zaplatit, oba dva. Bill Toma pohladil po rameni a v ruce mu zbyl jen popel. Ztěžka přivřel oči a sledovali jeden druhého. Sledovali svá těla měnící se v nic. V prázdno. Z posledních sil se ještě k sobě přitiskli a jejich rty udělaly to samé. Opláceli si polibky, ale ne moc dlouho.
„Miluju tě, Bille.“ Zašeptal ještě ztěžka Tom
„A já tebe, Tome.“ Odpověděl Bill a pak už z jejich těl zbyly dvě hromádky. Na jedné z nich jen černý popel a na straně druhé snad milion bělostných pírek. Naposledy foukl silný vítr a rozmetal vše kolem sebe. Bělostná pírka začala tmavnout pod temným a tmavým popelem a nechala se unášet větrem do všech koutů. Zaplatili velkou daň, ale nakonec, opět spočinuli jako jeden.