I had a dream...

Měla jsem zvláštní sen...Bylo léto, já, na nějakém panstvím s velikým parkem, spousta stromů, keřů, květin...cítila jsem jejich omamnou vůni. Měla jsem na sobě krátké rozevláté šaty s květinovým vzorem a byla jsem bosa. Větřík si pohrával s mými vlasy, měla jsem je dlouhé, až do pasu. Slunce bylo vysoko nad zemí. Procházela jsem se, a najednou se mezi stromy objevila něčí silueta, která však záhy zmizela. Byl to zvláštní pocit. Cítila jsem napětí, strach, zároveň však i zvědavost a vzrušení z neznáma. A v tu chvíli se přede mnou objevila postava. Obrovská, mužná. Bylo slyšet jeho přerývaný dech, měl na sobě jen masku, avšak s výřezem pro hledí. Jinak byl úplně nahý. Díval se na mě upřeně, jeho výraz vyjadřoval bázeň a prosebné očekávání. Pohlédla jsem níže a vidím, že v ruce třímá důtky. Nemusel nic říkat. Pomalu jsem vykročila k němu a z jeho ruky důtky převzala. V tu ránu se mi sesunul k nohám, poklekl na všechny čtyři a čekal. Já se rozmáchla a první rána přistála na jeho pozadí. V tu chvíli tesklivě zavyl, jako pes. Druhá rána zamířila na jeho záda, třetí na stehna, čtvrtá na lýtka,...poté následoval rozkaz: "roztáhni nohy, ty pse!" a on tak učinil. Obdržel další rány, tentokrát mezi nohy, odnesly to jeho koule. Pak opět zadek, první, druhá,...desátá,...začal skučet, jako opravdový pes! Znělo to, jako čiré zoufalství...podívala jsem se na něj, uviděla ránu za ranou, tak pěkně vybarvené. Upustila jsem důtky, spadly do trávy. V ten moment na mě pootočil svoji skrytou tvář a já viděla v jeho očích uspokojení...vlastně nejen to, bylo tam toho víc...jakoby se v něm odehrával souboj. Přejel mě pohledem tak žádoucím a smyslným, až mi běžel mráz po zádech, rozklepala se mi kolena a zrychlil dech. Otočila jsem se a začala utíkat. Tráva byla tak vysoká a pro mé bosé nožky naprosto nepřijatelná a pichlavá, ale já běžela dál. Neohlédla jsem se, ale přesto jsem cítila, že se ke mně blíží neuvěřitelnou rychlostí. Už už jsem se blížila ke konci parku, když v tom mě do hlavy udeřila větev stomu a já padla k zemi a omdlela. Když jsem se procitla, neskutečně mě bolela hlava a přitom jsem cítila nějaké zvláštní hřejivé teplo. Otevřela jsem oči a nade mnou muž. Silný, velký, pohlížel na mě s neskonalou něhou. Ale ty oči já přece znám? Ty už jsem někde viděla? Pootočila jsem hlavou a vidím, že mě jednou rukou objímá a v druhé drží masku a důtky. Ach bože! To je přeci ON! Ten, kterému jsem uštědřila tolik ran! V očích se mi objevila panika a já si pomyslela: "Teď mi vše vrátí i s úroky!". Díval se na mě hluboce, dlouze, načež mě nečekaně vzal do náruče, přikryl svými pažemi a pronesl větu: "Neboj se mě, já Ti neublížím, se mnou jsi v bezpečí.". A já zavřela oči a nechala jsem se tiše unášet do země nekonečného blaha...