Vše minulé je prologem I.

Na příjmu je celkem rušno. Rychlá přivezla nějakou hodně zmatenou babču, možná mozková příhoda, takže v jednu chvíli se nás tam sejde i sedm, když se tam připletu ještě já. Z ruky upustím transportní box na biologický materiál. Bezva, pozornost upoutána. Především ta jeho. Naštěstí nás doktoři nepotřebují. Zase jsem jak opařená, tentokrát jen obrazně řečeno. „Co tu děláš?“ inteligentnější dotaz na záchranáře v rudém už prostě mít nemůžu. Ve stejnou chvíli bereme oba ze země transportní box. Pevně mi ruku stiskne a usměje se od ucha k uchu. Nemáme ani špetku soukromí. Je mnohem starší, než si jej pamatuji. Vážně je to jenom šest let co jsme se neviděli? „Vzpomínáš?“ zašeptá tak tiše, abych jej slyšela jen já a prstem mi přejede od záprstí po předloktí. Hned mám husinu a s úsměvem přikývnu. Na to, jak byl levej na zavádění kanyly a dvakrát mi kvůli němu praskla žíla. Jak byl nervózní a já též, protože to byla moje první flexila a infuze v životě. A mě se v té době dělalo špatně i z odběrů krve. Jak jsem nás oba chtěla uklidnit a prosila ho ať mi ten řekněme rutinní výkon popisuje. Bylo by to skoro velmi romantické kdybych nebyla zraněná. Teď se tomu skoro smějeme. Jen my dva víme. A já si na něj během let vzpomenu kdykoliv mi tu kanylu zavádí někdo jiný, kdykoliv se mám jít já šťourat někomu v žilách. Naši zdánlivě nekonečnou chvilku ničí doktor od rychlé, že bychom jako mohli sletět z toho Olympu. Práce čeká. Zavoláme si. Přikyvuju, takže se pak domluvíme až najdeme shodu ve volnu na nějaké rande. Neměla bych mít radost. Zlomil mi srdce přeci, ale bolest je asi zapomenuta, mozek má zase zatmění.
Kdo v patnácti ví, kým chce být? Mým omylem a peklem na zemi se stal jeden z oblíbených potravinářských oborů.
Školení BOZP jsou fajn. Hnětač ti skalpuje vlasy, mixér a malé šlehače lámou prsty ,podlaha klouže, pece pálí, obrovské chlaďáky zase chladí a oleje, karamel a jiné další věci způsobují ošklivé spáleniny. Jak bezpečné prostředí pro učně. S inteligencí žáků filmu Obecná škola opravdu někteří z nás zjistí, že ten šlehač ty prsty skutečně zláme. Další drobné úrazy ani nejmenuju. A pak tomu nasadím korunku já, když musím ten hrnec s asi tak dvaceti litry bublajícího pudinku odnést z plotny. Chňapky kloužou, je to horké i přes ně a tak tu dobrotu převrhnu na sebe. Paralyzovaná tam stojím doslova opařená. Nemůžu se dobu vůbec nadechnout. Mistrová přibíhá a strhává mi kalhoty. Pozdě. Stehna mi rudnou , bez puchýřků se to neobejde, od kolen je to lepší a pak zas nárty a prsty. Tři mistrové se dohadují co se mnou. Řeším to efektivně za ně a s patřičnou dramatičností šlechtičny se poroučím k zemi a cestou beru roh stolu. Doufám, že za to dostanu Oscara. Takže s rozbitou hlavou a opařenou mě jedna z nich hodí na maloměstskou chirurgii. Ta má už skoro padla takže nerudný starý doktor mistrové vysvětluje, že existuje něco jako záchranka a spádová nemocnice. Hippokrate, ty to vidíš. Ale nic z toho už vlastně pořádně nevnímám , protože tam je on. Znám ho od vidění z cukrárny. Netušila jsem, že je zdravotní bratr. Chvilku to kolem mě kmitá, ale nakonec zůstávám na ambulanci jen já a mladý hoch s jasnou instrukcí od sestry a sice zavést flexilu, podat analgetika a na rentgen s ní, mladej. Takže hodnou chvíli hrajeme hru kdo se bojí víc. Fakt mě neuklidní, když mi oznámí že to není horší než odběr krve a že to zvládneme. Na zdávce je k tomu nepouštěli a ti pacienti na LDN mají hrozné žíly a tam se mu to vůbec nedaří. Nedaří se mu ani se mnou, ale já se nedokážu na něj ani zlobit, ani na to že pak budu vypadat jak narkoman. Naše trápení ukončuje sestra, která má během pár vteřin hotovo a posílá nás na ten rentgen.
Jako by to bylo včera. Mě snad po letech začnou svědit i ty již neexistující jizvy na mých nohách od toho zákeřného pudinku. Zbytek směny se vznáším jak na obláčku.
Telefon mi zvoní už večer. Poctivě koukám na rozpis služeb a snažíme se něco vymyslet. Vychází nám to za čtrnáct dní, což oba souhlasíme, že nevydržíme. Ono se to v nás rozdmýchalo i po letech. Ráda bych řekla, stará láska nerezaví. Ale u nás to bylo komplikovanější. Náš vztah nestál na lásce, ale na vzájemné dohodě typu já potřebuju pokoj od těch háravých fen ze špitálu a ty chceš pokoj od spolužáků, tak se spojme proti nepříteli. Hráli jsme to tak přesvědčivě , že jsem tomu až skoro uvěřila. No nakonec se diplomaticky domlouváme, že teď hned bude nejlepší. Mám necelou hodinu něž dojede autem z vedlejšího města . To asi stihnu. Ani nevím proč tak vyšiluju v koupelně a před skříní hader.
Přijíždí buď ještě dřív a nebo mi ta nerozhodnost trvá. Takže mu otevírám jen zabalená v osušce. Zakrývá jen nejnutnější. Nevím proč jsem z toho tak v rozpacích. Vždyť mě vídal i pět dní v týdnu. Ne však nahou. Za dveřmi bytu divadlo pro veřejnost přeci končilo. Čekám, že bude v rozpacích nebo alespoň uhne pohledem. Vždycky býval stydlivej. Šest let a asi zkušenosti mu evidentně dodaly sebevědomí, protože si hvízdne, sjede mě od zdola nahoru pohledem, přičemž mi samozřejmě nebude ještě dobu čumět do očí, ale podstatně níž. „Ty jsi snad ještě krásnější,“ vydechne a mám pocit, že mu poteče asi slina jestli v těch dveřích budeme ještě chvíli stát. Oznamuji mu, že na sebe jen rychle něco hodím a jsem jen jeho. Chyba chyba, jsem jen jeho a okamžitě. Tohle už si znova uniknout nenechá. Jsem totálně v šoku. Tohle rozhodně není to mladé ucho, co jsem znala. Ten hoch, co na mě skoro nesáhl. Nechávám ho strhnout ze mě osušku. Zběsile mě líbá a mačká prsa. „Ježiš, jak jsem si tohle mohl nechat ujít?“ uctívá je a padá na kolena. No to ne, on mě tam fakt hodlá líbat? On? Mozek, tedy rozum mě totálně opouští. Tohle rozhodně nejde podle plánů. Tedy podle mých plánů. On mě fakt líže. Ale já jsem z toho tak překvapená a vyvalená, že se prostě neuvolním i kdyby mu u toho zdřevěněl jazyk. Ač nerada, musím mu to utnout. Alespoň pro tuto chvíli. I když nechci, musíme si nejdříve promluvit.