William (LC 30)

„A jak to mám prosím Vás diskrétně zjistit?“.

„To nechám čistě na Vás, Můj Drahý. Spoléhám na Váš šarm, um, inteligenci a diplomacii“.

A s těmito slovy zanechala Lady Clara svého nasupeného muže osamoceného a odplula hledat Lady Jane, aby si spolu pro uklidnění a na zahřátí vypily sklenku sherry a přitom kuly další pikle pro případ, že by odpovědným úkolem právě pověřená osoba trestuhodně selhala.

Po posledním večírku a následném pohovoru s Lady Clarou si Lord Charles připadal na scestí. A aby toho nebylo málo, dlouho očekávaný příjezd jeho vzdáleného synovce pouze přilil olej do ohně.

Když ho uviděl poprvé, myslel si, že ho šálí zrak. Cizinec stojící u kočáru zády k němu byl jeho věrnou fyzickou kopií. Výška, proporce těla, široká ramena, úzké boky, držení těla, všechno sedělo. Pouze tam, kde měl Lord Charles barvu vlasů kaštanově hnědou, měl William barvu ohnivou.

Jak se vzápětí také přesvědčil, barva a hloubka jeho hlasů byla velmi podobná jeho. Melodická, podmanivá a jak neváhala připustit jeho žena, aby ho více pobídla, dokázala by se udělat jen při jejich poslechu. A aby mu to dokázala, nechala si od něj ten večer číst vybrané texty a Lord Charles fascinovaně sledoval, jak v průběhu jeho přednesu vskutku našla velmi působivý, dech mu kradoucí vrchol. Asi nebylo způsobilé, že se na ni vzápětí vrhnul, bylo mu to však vyčteno až druhý den ráno.

Nebylo tedy žádného divu, že Lady Clara se okamžitě naprosto eminentně zajímala o to, zda i tam dole je jejich výbava přinejmenším podobná. A tady nastal kámen úrazu.

William se totiž, jak se vbrzku ukázalo, podobal svému strýci, v jeho dávnější podobě, naprosto věrně i povahou. Vychován v přísných, konzervativních kruzích, pouze svojí zkostnatělou matkou, výrazně starší, než byl Lord Charles, snad neznal ani slovo humor a cokoli jen vzdáleně připomínající hřích pro něj bylo podnětem k tomu začít bít ze všech sil na poplach. Přestože se o tom nehodlali sázet, protože by oba vsadili na stejnou kartu, i tak chtěla mít Lady Clara jistotu, že nebohý mladík je ještě panic. A narážela stran zodpovězení této otázky na jeho skálopevný odpor.

William se oblékal střídmě a tak, že vše pečlivě skrýval. William odmítnul sluhu. William se vyhýbal alkoholu. William prchal při prvním náznaku toho, že by se hovor mohl stočit na nějaké choulostivé téma. Williama by nedostali do rukou Suri, ani kdyby mu po záměrně způsobeném úrazu hrozilo ochrnutí. William se důsledně zamykal. A jelikož si Lord Charles dupnul, když jeho žena chtěla do domu propašovat řemeslníky, aby vyvrtali v prostorech, které byly jeho synovci vyhrazeny, nějaké skryté pozorovací otvory, nebo ještě lépe vybudovali nějaký posuvný panel, byli i dva týdny po jeho příjezdu stále ještě v temnotě.

Samozřejmě, že ne v úplné. Aspoň, co se týkalo fyzična. Tam střípek osvícení poodkryli.

Lady Clara i Jane rozjely kampaň, proti které byly nejhonosnější hony slabým odvarem. Naháněly Williama, kde se dalo. Snažily se mu být neustále na očích. Některé narážky, které vedly, už snad ani nebyly dvojsmyslné. Lord Charles jen obrátil oči, když se William téměř zalknul, a vzápětí prchnul z jídelny, když mu Lady Jane dosti výmluvně prozradila, že miluje smetánku, na znamení čehož si labužnicky oblízla rty s pohledem upřeným do jeho očí, když se William zapomněl a nechal se jejím pohledem pohltit. Když to Lord Charles konečně dokázal přejít, musel souhlasit s poklidně vysloveným, analytickým názorem své ženy, že úplně neznalý jejich synovec asi nebude, když smysl sdělení Lady Jane zjevně pochopil naprosto správně. Na druhou stranu to, ale opravdu jen velmi mírně, narušilo jejich pevný postoj stran jeho nedotčené nevinnosti.

Cílená kampaň byla provázena tím, že se ženy jeho domácnosti pohybovaly po domě v odění, které neodpovídalo chladnému anglickému podzimu. Zvykly si před spaním korzovat po chodbě v průsvitných nočních košilkách jen s plédem přehozeným přes rameno, v naději, že Williama někde na chodbě zastihnout. Udržet ho v jejich společnosti tak dlouho, aby se ubíral do svého pokoje až ve chvíli, kdy ony už by se chystaly na lože, toho nebyly schopny. Náležitě poučen, odmítal se s blížícím se setměním trávit s nimi raději čas. Některé aspekty jejich lovu se holt rychle obracely proti nim.

A naštěstí i jim samotným přišlo nevhodné, odhodit zábrany úplně. Nějakou úroveň přece zachovat musíme, že? Lordu Charlesovi se podařilo vymluvit jim, aby se šly koupat ven do mrazivé vody ve chvíli, kdy by s Williamem „náhodou“ projížděl kolem.

I přes zjevné neúspěchy nebyl vůbec důvod propadat skepsi a beznaději, přestože Lady Clara nejednou obrátila oči k nebi a zalomila rukama, že musí tuto cestu absolvovat ještě jednou. Velkou naději jim totiž dávalo to, že i když to William velmi umně skrýval, byli příliš protřelí na to, aby jim unikly občasné kradmé pohledy, kdy už se prostě neudržel, které William věnoval jak Lady Claře, tak Lady Jane. A i přes volné kalhoty rozpoznatelné přísliby toho, že se tam rýsuje něco, co by třeba mohlo být i dvojčetem vybavení Lorda Charlese.

Až konečně slavily vytoužený průlom.

William byl tak zabraný do vášnivého hovoru se svým strýcem stran výhledů na nejbližší dostihy, že jeho radar selhal a vůbec nezaznamenal, že Lady Clara nejenže pronikla do jeho dosahu, ale dostala se dokonce až tak blízko, že mu při nahraném škobrtnutí převrhla přímo na klín sklenici s vodou. A než se William stačil vzpamatovat a uvědomit si, že už dávno měl být za kopečky, Lady Clara mu „v panice“ postižené místo sama začala s proudem omluv vehementně čistit krajkovým kapesníček, který se jí kdovíjak zhmotnil v ruce. Její herecký výkon byl vskutku naprosto přesvědčivý.

Než se William vydal na bleskový, sic pozdní ústup do bezpečí svého pokoje, bleskový průzkum již proběhl. Temně se tvářící Lord Charles se při pohledu na nadšený výraz své ženy osvětlený dvěma reflektory, ve které se proměnily její oči, ani nemusel ptát, jaký je výsledek jejího zkoumání.
Pravdou však také bylo to, že od té chvíle si William dával ještě větší prostor.

A tak se stalo, že nakonec bylo řešení problému jeho „uvolnění se“ hozeno na ramena Lorda Charlese.

A ten ani po mnohahodinových úvahách stále ještě netušil, jak na to. Dospěl pouze k jediné jednoznačné myšlence. A sice, že musí nebohého hocha odvléci, aspoň na nějakou dobu, od zhoubné společnosti jeho žen. A tak odeslal Lady Claru i Jane nakupovat do Londýna a vyrazil s Williamem na projížďku. Raději ani ne k vodopádu, ale k altánku na opačné straně jeho pozemků.

Zatímco spolu klusali, na ten čas poměrně přívětivým anglickým počasím, William zarputile mlčící a zdatně odrážející jakékoli pokusy stočit konverzaci k nějakým ožehavějším tématům, přemýšlel Lord Charles o tom, zda na něj na místě použije lano, které měl připevněné k hrušce sedla, nebo ne. Možná že třeba varovný výstřel by mohl Williama přesvědčit o tom, že opravdu není na místě prchnout?

Dorazili na místo a sesedli z koní, které přivázali k zábradlí. Pušku i lano nakonec Lord Charles nechal tam, kde byly, a rozvážně se usadil vevnitř, následován rozpačitým Williamem velmi moudře tušícím, že dnešní soukromá vyjížďka není jen tak.

Lord Charles vůbec netušil, jak začít, ani jak pokračovat, a tak nakonec poměrně primitivně, jak se sám ohodnotil, jenom suše, temně houknul – „Musíme si promluvit“.

William vytřeštil oči a začal se třást. Lord Charles zalitoval, že podpůrné prostředky nakonec zanechal u koní. Nevěřil, že dokáže nějak důstojně, elegantně zastavit Williamův úprk, nebo že by se varovný výstřel v době, kdy by jinoch již zběsile pádil přes pole, setkal s úspěchem.

Úprk však nepřišel.

Místo toho William rezignoval.

Pobledl, svěsila se mu ramena i hlava a chvíli tupě zíral na podlahu pod sebou, křečovitě se držící dřeva lavice, na které seděl.

Jelikož Lord Charles neměl sebemenší ponětí, jaké tak úvahy se mu mohou honit hlavou, prostě čekal.

Taktika, kterou si osvojil u Lady Clary, opět slavila svůj úspěch. Možná k němu pomohl i jeho nechtěně výhružný postoj, který zaujal.

„Já ...“, vysoukal ze sebe zničehonic zničeně William, „ani netušíte, jak je mi hanba.“

Proboha z čeho? Vždyť jsi obstál na výbornou! Kdyby mě takto naháněly, už bych byl buď v klášteře, nebo v sanatoriu, nebo na druhém konci světa! Lord Charles se podivoval, nadále však mlčel.

„Vy .... Můj Pane ... jste si přece nemohl nevšimnout, že ... naprosto nevhodně ... a ... a ... neomluvitelně ... sleduji Vaši ženu a schovanku ...“.

A ty sis proboha nevšiml, že obě dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby sis jich všimnul??? Lord Charles obdivoval sám sebe, že takto nevybuchnul, a dokázal to v sobě spolknout.

Odměnou mu byl Williamův pád na kolena, prosebně sepjaté ruce a úpěnlivá prosba „Prosím, Můj Lorde, odpusťte! Udělám vše, co si budete přát, aby to zůstalo mezi námi a ihned, ještě dnes večer, odjedu zpátky ke své matce!“.

Bylo to asi patetické, ale Lord Charles měl pro chlapce spoustu pochopení. A ještě větší dilema. Věděl, že Lady Clara by daného momentu využila do posledního zrnka a nejspíš by ho rovnou upsala ďáblu. On nic takového nezamýšlel, ale pod tlakem své ženy se nebyl schopen přinutit k tomu, aby si z této nepromyšlené, impulzivní nabídky vůbec nic nevzal. Navíc, přes všechno, co William zatím ukázal a jak se projevil, nebo možná i právě proto, Lord Charles v něm také viděl velkou část sama sebe. Poslat ho proto nedotknutého domů? Nebyl by to možná ještě větší hřích, než který na něm chtěly spáchat především jeho ženy?

Dříve než se stihl dobrat toho, co by jako teď měl proboha učinit, William si jeho mlčení vyložil špatně, a tak zkusil ještě trochu přitlačit. „Opravdu, Můj Pane! Cokoli!“, vypadlo z něj s očima navrch hlavy.

„Vstaň“, zavrčel Lord Charles sám vstávaje. Takto svého synovce opravdu vidět nechtěl.

Když se William sesbíral a oprášil si kolena, zavrčel Lord Charles znovu „Seber se a narovnej se“.

Hoch překvapeně vykonal uložený úkol a Lord Charles musel uznale pokývat hlavou, jak přirozeně sebevědomě a silně působil, když měl prostě jenom stát.

„Předně měj na paměti, že muži našeho postavení v mé domácnosti jsou Pány. Neprcháme, nesnižujeme se, jsme opěrné pilíře našeho domu. Vždy! A zejména to platí, když je společnost.“

Proč začal zrovna takto, nedokázal později nikdy říci, zjevně ale začal správně, protože získal chlapcovu plnou pozornost, aniž by ho příliš vyděsil. Pouze více zrozpačitěl.

„A jak sis správně všimnul, ženy v mé domácnosti mají rády ... hmm, řekněme tomu zábavu ... kterou jsem se po dlouhých úvahách rozhodl akceptovat. A ať již tě doma naučili cokoli, a věř mi, že moje výchova byla asi stejná, jako ta tvoje, tím, že jsem ji překonal, jsem našel něco, co dává mému životu mnohem větší smysl, radost a poznání. Nelituji ani trochu a věřím, že nikdy litovat nebudu.“

Williamův výraz byl trvale vyděšený, jistý hlas i pohled jeho strýce ho však pevně přikovaly na místě a spoutaly ho tak, že neměl v sebemenším úmyslu do jeho myšlenek vstoupit.

„Kdybych si nemyslel“, pokračoval jeho strýc, „že jsi ve své podstatě stejný jako já“, do Williamových bledých tváří se velmi rychle začala vracet barva, „už dávno bych tě raději poslal zpátky za tvou matkou.“
William nasucho polknul.

„Takto ti dám nabídku.“

Chlapec snad ani nedýchal.

„Naše postavení nám dává moc soudit pouze sami sebe. Pokud se vše děje se souhlasem zúčastněných a diskrétně, můžeme si dovolit i věci, které nejsou běžné. Tvoje teta i moje schovanka s tebou nejsou nijak krevně spřízněné a to, že se ti líbí, je naprosto přirozená věc. Zklamal bys mě, kdyby tomu tak nebylo.“

William už byl ve tváři rudý jako záře nad Kladnem.

„Měl bys vědět, že ti nadbíhají“.

William opět vytřeštil oč.

„S mým souhlasem“, dodal Lord Charles naprosto klidně.

William oči vytřeštil ještě víc a doprovodil to odpadnutím spodního rtu.

„Zda a jak se jejich ... řekněme ... pobídky ... rozhodneš vyslyšet, je na tobě. Já nebudu proti.“

Bylo jasné, že William mu poprvé během jeho monologu nevěří ani jeho vlastní jméno.

„Jste všichni dospělí lidé, a i když jsi vychován v duchu jiných zásad, jsem přesvědčen, že tvá mysl je tak pevná, že je schopná se rozhodovat sama ze sebe, a i pod tlakem činit dospělá rozhodnutí. Můžeš se mnou nesouhlasit, ale testoval jsem si tě a učinil jsem si takovýto závěr.“

William pod tíhou této nečekané pochvaly, které vskutku opravdu nevěřil, dokázal vrátit spodní ret zpátky na místo, kam patřil, a znovu nasucho polknul.

„Prozraď mi, jsi ještě panic?“.

Tuto otázku William vpravdě nečekal a když konečně ze sebe vydal nějaký zvuk, bylo to jen jakési neartikulované zablekotání. Lord Charles ale z jeho výrazu a přešlapování svoji odpověď dostal, takže páčit ji z něj dále nehodlal.

„Je čistě na tobě“, pokračoval proto, „pro co a jak se rozhodneš. Jestli chceš, můžeš hned dnes odjet zpátky za svou matkou, jak jsi navrhoval, a celá záležitost bude uzavřena. Buď si ale jist, že tím ženy v mém domě, a koneckonců i mě samotného, zklameš a nenaplníš tak naděje, které do tebe vkládáme.“

„Ano, my všichni!“, potvrdil značně zvýšeným hlasem Williamovi, nějak záhadně se vzmáhajícímu na to vyslovit svoji nevíru o pravdivosti tohoto výroku.

„Co se rozhodneš přijmout“, pokračoval Lord Charles, „kdy a jak, je na tobě. I když to nevzdají, věř mi, že jsou zarputilejší než my dva (William se opět silně zarděl), nikdy neudělají nic, s čím bys nevyslovil souhlas.“

„A co se toho týče, byl bych raději, kdybys nedělal hanbu našemu rodu a byl jim důstojným protivníkem než někým, s kým budou nakládat podle své vůle a nálad. Upřímně, takto to činím já – alespoň doufám – a jsem přesvědčen, že jinak by to ani nikdy fungovat nemohlo. Potřebují mít proti sobě muže, chlapa, oporu. Hračku na krátkodobé použití si případně najdou jinde a zase odhodí“.

Nastalo ticho protkané šuměním větru a vrzáním prken.

Oba muži se měřili na vzdálenost tří metrů, která je od sebe dělila. Pevný, neochvějný postoj Lorda Charlese, kterým si Williama měřil, poskytoval jedinou možný výklad. Že si neochvějně stojí za tím, co řekl. A William se to snažil ve své hlavě nějak zařadit, zkatalogizovat, přeuspořádat podle toho, alespoň základně, svoji informační základnu, aby nad ní mohl stavět své úvahy a učinit z nich později právoplatné závěry.

Když Lord Charles viděl, že jeho proslov padl na úrodnou půdu, uvolnil ramena i postoj a ve chvíli, kdy se obracel k odchodu, prohodil k Williamovi na závěr: „Je snad zbytečné zmiňovat, že jediné, co od tebe budeme vždy vskutku očekávat, ať již s námi pobydeš, jak dlouho budeš chtít, je tvoje diskrétnost a mlčenlivost.“

William dokázal kývnout na souhlas, takže se Lord Charles mohl vydat ke svému koni, aby se vydali na cestu zpět, pravděpodobně s Williamem pohrouženým hluboko v úvahách.

„Strýčku ...“, zastavil ho tak nečekaný Williamův dotaz v půli kroku.

„Ano, Williame?“.

„Ty jsi i s Lady Jane ...?“.

Lord Charles se soustředěně podíval přes rameno. Ve Williamově výrazu byl prostě jen zájem, zvědavost, žádné známky toho, že by ho chtěl odsoudit, nebo nedej bože napadnout. Proč a jak se William dobral právě této otázky, neměl Lord Charles sebemenší ponětí. Nevěřil přitom, že by je dokázal přistihnout. S tím, jak se po nocích skrýval ve své komnatě a žádná hlídka, kterou na něj vystavěli, ho nikdy nezachytila. A přes den si dávali pozor, aby ho moc nevyděsili. Byl při svém proslovu tak průhledný? Nehodlal se však vykrucovat, zapírat, nepřiznat barvu. Raději se však v duchu přece jen pro jistotu připravil na boj, sevřel pěsti.

„Mockrát, často, všemožně“, potvrdil odhodlaně Williamovi.

Kolik krve se ještě může vlézt do jedné tváře? Lord Charles si zase trochu při pohledu na Williama posunul hranici. A aby svoji teorii podrobil další zkoušce, dodal: „Stejně jako s mnoha služebnými“.
Wiliam to opravdu dokázal!! Byl zázrak, že nepuknul.

„Ale, ale ...“, blekotal. „Ony s tím souhlasí?“, vydechl nakonec v nevíře.

„Stojím si za tím, co jsem řekl“, ujistil ho Lord Charles pevně. Po chvíli zamyšlení ale dodal „Byl bych v tvém případě ale raději, kdyby ses zatím do velkých dobrodružství nepouštěl a sám se zkoumání tímto směrem zdržel. Doporučuji pouze v případě zájmu vyhovět či něco vyzkoušet na Marianu nebo Agnes. Budou jednat a konat nejen v souladu se svými potřebami, ale také v nejčistším zájmu svých Paní.“

Ha, více krve už fakt nešlo. Aspoň nyní už Lord Charles změnu odstínu nezaznamenal.

Předchozí zamyšlení se ho však vedlo ještě k jedné otázce, kterou ostatně ani možná s ohledem na tento nečekaný vývoj nebylo vhodné odkládat.

„Líbí se ti více Lady Clara nebo Lady Jane?“, otázal se proto Williama zvědavě.

Hoch zabodl pohled do prken přímo před sebou a nervózně zašoupal nohama. Lord Charles znejistěl, tady by mohl být kámen úrazu. Sevřené pěsti proto zatím nepovolil.

„Jane...“, vydechl chlapec nakonec. Pak se trochu vyděšen tím, co připustil, podíval omluvně na Lorda Charlese a rychle doplnil „Obě jsou naprosto nádherné ... a tak .... (dlouho hledal to správné slovo) ... inspirativní .... (Lord Charles se v duchu usmál od ucha k uchu) ... ale Lady Jane ... a navíc, Lady Clara je přece Vaše žena!“, vypustil nakonec William prudce na závěr.

Budeme si dobře rozumět, věřil Lord Charles. Nahlas však s úsměvem reagoval „Pak je vše v naprostém pořádku.“

William v tom však stále neměl úplně jasno.

„Ale ... vždyť ... je taky ženatá ... a navíc Vaše schovanka ...“, pokračoval nesměle.

„Nešťastně ženatá“, prohlásil Lord Charles temně. „Za špatného muže“, dodal ještě temněji. „Který je stále ještě daleko a když bůh dá, již se nikdy nevrátí.“ Sevření pěstí tak povolil až poté, co odsoudil plukovníka k dalšímu věčnému zatracení.

Když Lord Charles usedal do svého sedla, předeslal k rozpačitě se blížícímu Williamovi „Věř mi, teď to neřeš. Ale zkus zůstat oběma nohama na zemi.“

Jestli William pochopil jeho poslední radu nebo ne již Lord Charles neřešil. Padlo toho mezi nimi již dost. Chlapec byl zádumčivý a následoval ho domů naprosto mlčky.

Pro Lorda Charlese to byla však jasná známka toho, že vyhrál. Aspoň pro tuto chvíli. Předal informaci, mnohem více obsažnou, než se kdy odvážil doufat, a William to ustál a přemýšlí teď o tom. A pokud by se nyní měli s Lady Clarou sázet, dal by hodně na to, že zůstane. Alespoň prozatím.

Byl diplomatický a diskrétní? Asi ani trochu. Ale svůj účel to snad splnilo.

A když ho v momentě, kdy stěny jeho domu začaly být na dohled, William oslovil „Strýčku?“, a na jeho „Hmmm?“, se optal, „Když budu potřebovat poradit, nebo se na něco zeptat, mohu se na tebe obrátit?“, Lord Charles v duchu začal slavit.

„To je přece samozřejmé“, ujistil Williama pevně. „Popravdě, spíš bych tě já měl požádat, abys se mnou řešil veškeré své nejistoty a pochybnosti.“

Jeho přikývnutí neviděl. Jeho tichý souhlas ale stačil.

Když se s ním pak William se slovy „Děkuji, moc. Za vše. Uvidíme se zítra při snídani“, loučil, odebral se Lord Charles slavit za Lady Clarou vývoj situace.

Dostala jsem z něj snad doslovné převyprávění celého děje. Nebyla přitom s jeho jednáním zdaleka spokojena. Peskovala ho za to, jak hrubě a přímočaře k tomu přistoupil. Noc plná lásky a sexu, projev jejího nadšení nad umem a mnoha dalšími kladnými stránkami muže, kterého milovala, ale patřila k těm nejlepším a nejvášnivějším, které během svého vztahu zažili.

A i když se v té době milovali s denní pravidelností, po celý zbytek životě byli naprosto zajedno v tom, že tohle byla noc, kdy začali s rozmnožováním početního stavu jejich rodů.




Dovětek pro čtenáře:
Předně bych rád poděkoval všem fanouškům, kteří se se mnou dostali až do této části příběhu. Jak již to tak bývá zvykem, v příběhu, který jsem postupně tvořil na základní kostře v hlavě, a do kterého se tak dostala spousta odboček a vedlejších větví, které nejspíš nikdo z nás nečekal. I proto doufám, že se alespoň v některých dílech našli i náhodní čtenáři, kterým dané téma či situace byly blízké a našli v nich inspiraci. Těm, kteří tuto sérii, resp. nějaký její díl, otevřeli a shledali jej ztrátou času, se omlouvám.
Poslední odstavec jsem do této části přidal proto, že přece jen někdy hodlám skončit. Byť mám v hlavě ještě pár nápadů, co a jak dál, je mým záměrem skončit s tím, že příchodem potomstva se C+C „zklidnili“.
Mohl bych to nyní ukončit s tím, že nechám na každém věrném pozorovateli života C+C a jejich domu domyslet si podle vlastního přání, fantazie a tužeb, jak to bylo dál s Williamem, večery protkanými duchem Satyra a dalšími střípky ze života, kdy C+C a jejich kohorta mohli/chtěli způsobit nějaké to společenské pozdvižení.
Ale asi mi to nedá a ještě něco dalšího v tomto příběhu v budoucnosti stvořím. Jako takové dovětky.